7°C
Prošla jste snad všemi televizemi, které v Česku existují. Kde jste byla nejspokojenější?
„Jsem typ, který je spokojený všude. A odnikud jsem neodcházela nespokojená, pokaždé to byly jiné důvody. Někdo to možná odsoudí, že chodím od jednoho k druhému, ale já to vnímám jako neustálé získávání nových zkušeností.“ (smích)
V tom případě se zeptám jinak – kde jste byla nejšťastnější?
„Taková období byla dvě. Jednak to těsně porevoluční, kdy jsem z volné nohy přešla do Slovenské televize a byla hozena do vody. Potřebovali někoho, kdo nebyl spojený s předchozím režimem, což já nebyla, naopak. Když jsem totiž byla podruhé těhotná, tak mi emigroval manžel, což mu syn nikdy neodpustil, ani poté, když se k nám později chtěl muž vrátit... Takže v této porevoluční době pro mě všechno bylo nové, to jsem si užívala, to bylo krásné. Ještě mě tolik lidé neznali, takže jsem mohla chodit na nudapláž. Později už to nešlo, lidé se ohlíželi, a to jsem ještě ani nebyla svlečená!“ (smích)
Proč jste vlastně odešla ze Slovenska?
„Národovci tehdy vyčuchali, že jsem se narodila na Moravě, a kvůli této hlouposti, která na sebe začala nabalovat další věci, mě vyštvali pryč. Dokonce mého syna ohrožovali ve škole. Tak jsem řekla, že jdeme pryč.“
Kdy tedy nastalo to druhé období štěstí? V Čechách?
„Ano. Ale ten druhý vrchol přišel v jiné oblasti než zpravodajství, ve kterém jsem začínala a ze kterého jsem odešla, a to s Miloslavem Šimkem. Začali jsme dělat to, co jsme v té době cítili jako díru na trhu, tedy politickou satiru.“
Kde vás Šimek objevil?
„Napsala jsem knihu ze zákulisí televizí, on si ji přečetl, moc se mu líbila a zavolal mi. Zkusili jsme si spolu takovou improvizovanou talk show, která se povedla. Pak jsme se sešli na Frekvenci 1, kde po něm chtěli politickou satiru, a on se s nimi domluvil, že přibere mě a budeme dělat jednou týdně hodinový pořad. Mělo to obrovský úspěch, vydali jsme kazetu a následně nás oslovila Česká televize.“
Tam jste odvysílali jeden díl S politiky netančím a hned potom televize pořad zase zrušila, že?
„Ano. Ale dozvěděl se to Vladimír Železný a chtěl nás pro Novu. A v tom momentě, když se to na Kavkách dozvěděli, tak si to zase rozmysleli a dali nám smlouvy. A zase to pro mě bylo něco nového. Předtím ve zpravodajství jsem byla jen já a kamera a soustředila se na to, co říkám. Tady jsem najednou byla vidět na jevišti celá a bylo pro mě strašné, když jsem si třeba všimla, jak mě někdo zkoumá kukátkem, jestli mi někde něco nečouhá. Musela jsem se naučit tohle ignorovat.“
Jaký byl mezi vámi vztah? Říká se, že i milenecký, ale vy jste se k tomu nikdy nevyjádřila…
„A nebudu se k tomu vyjadřovat ani teď!“
Pročpak?
„On je 11 let po smrti, a pokud mě něco rozesmívá, tak když lidé nad hrobem začnou vzpomínat, s kým vším měli vztah, s kým spali a kolik měli milenců. Nechci žít ze vzpomínek. Domýšlejte si, myslete si. Náš vztah byl velmi dobrý až mírně nadstandardní.“
Jeho smrt byla poměrně nečekaná, zasáhla vás?
„Měli jsme spolu psát ještě cyklus mikrokomedií. Ze začátku to s ním totiž nevypadalo tak špatně, nemocný byl dva roky. Měl rakovinu kostí, která je léčitelná. Absolvoval autotransplantaci, měl dvě dávky z vlastní kostní dřeně. Jenže bohužel, pak se mu to zvrhlo na ten nejhorší typ leukemie, a to šlo rychle...“
Jak moc rychle?
„Ještě před Vánocemi jsme se loučili plní plánů, když jsme v prosinci dotočili Politické harašení. Jenže on pak dostal nezastavitelné průjmy. Říkal, že to nic není, že na to trpí, já odjela za synem do USA a tam mi zavolal, že je špatný. Nevěděl, kdy a jestli zase začneme dělat. A když jsem se po Novém roce vrátila, už byl pomalu konec. Nerada na to vzpomínám.“
Lenka Holas Kořínková: Proč je oficiálně bezdomovec?! A poprvé promluvila o alkoholismu! Zuzana Bubílková, Lukáš Červený
