Petr a Simona Mlčochovi se vzali před 27 lety, alternativním způsobem života žijí přes dvacet let. Do povědomí veřejnosti se dostali před čtyřmi lety, kdy jejich dceru hledal Interpol. Nakonec se ukázalo, že je s rodiči ve Španělsku, kam si rodina ráda vyjíždí, když už nechce být na Šumavě.

Ve Varech se promítal dokument režisérky Evy Tomanové Stále spolu, který sklidil úspěch už například v Nizozemsku. Rodiče Mlčochovi přijeli do Varů a portálu Blesk.cz popsali, proč se rozhodli žít jinak než ostatní. 

Jak strávíte s dětmi prázdniny?
Petr: Prázdniny strávíme například tradiční činností, to znamená starostí o naše lesní hospodářství a sběrem lesních plodin, které konzervujeme a celou zimu je spotřebováváme.

V čem se liší váš život od životů ostatních lidí?
Petr: Především tím, že jsme stále spolu.

Proč jste se rozhodli žít jinak?
Simona: Ze začátku jsme si mysleli, že budeme bydlet v Praze a budeme mít normální kariéry. Ale ono to tak nějak postupně vyplynulo, ne že bychom se pro to rozhodli.

Co byl prvotní impuls?
Simona: Asi to byl atopický ekzém dcery, která ho dostala v Praze z chlorované vody. Tehdy jsme si uvědomili, že existují i jiné hodnoty než kariéra a peníze. Že pro zdraví musí člověk něco udělat, třeba jít do té přírody.

Video
Video se připravuje ...

Hrdinové dokumentu Stále spolu Mlčochovi: O naše děti se perou nápadníci! Blesk TV

Jak dlouho trvalo, než jste začali aplikovat nový způsob života?
Petr: Začalo to tím, že jsme odešli z města a dělali jsme na horské boudě na Šumavě. Postupně jsme museli projít očistou, bydleli jsme tři roky ve squattu – teda dneska by se tomu řeklo squatt, tenkrát jsme ještě nevěděli, že jsme squattovali horskou samotu, skoro 1 000 metrů vysoko. Tam za tři roky došlo k úplnému odpojení od elektřiny, od všech civilizačních zdrojů. To byla katarze. Pak už všechno bylo jednodušší.

Elektřina vám, alespoň zpočátku, nechyběla?
Petr: Zpočátku jsme měli největší absťák z toho, že jsme na venkově a nejsme ve městě, kde jsme byli zvyklí na bohaté kulturní dění a kamarády, se kterými jsme se stále střetávali. Co se týče elektřiny – naučili jsme se pracovat tak, jak pracovali naši předkové. Používat ruční mlýnky, prádlo prát v brutaru (ohřívač vody – pozn. red.) venku na zahradě, pod kterým se topí. To všechno byly pro nás měšťáky zajímavé činnosti, připadali jsme si jako na čundru.

O přátele z města jste kvůli novému životu přišli?
Petr: Ne, ti přátelé jezdili neustále za námi, na louku, hrozně se jim to líbilo. Takže nás neustále pronásledovali. Až to v jednu chvíli pro nás bylo příliš, tak jsme ty styky rozvolnili.

Nesnažili jste se je přesvědčit, aby žili jako vy?
Petr: Nene, já si myslím, že to není věc, která je hodná následování. Je to čistě naše individuální záležitost. Nikomu bych neradil, aby to po nás zkoušel opakovat. Musí to skutečně sám vnitřně cítit.

Jak to u vás běžně funguje - děti chodí do školy, vy jezdíte na nákupy...?
Simona: Jezdíme samozřejmě na nákupy. Děti chodily do školy, konkrétně do lidové školy umění, chodily tam na akordeon, klavír, balet, výtvarnou činnost...
Petr: Tyhle věci se ale samozřejmě neustále vyvíjejí. Výuku už zvládáme i tak, že starší děti dokážou učit mladší. Ten systém funguje sám o sobě - je to jako firma, která pak už běží sama.

Mluvili jste o lidové škole umění. Ale na základní školu děti chodily?
Petr: Na základní chodily, ale jen krátkou chvíli. Jmenovitě Dorotka do 1. třídy a na osmileté gymnázium, ale jinak jsme je učili doma.

Proč?
Petr: Protože na osmiletém gymnáziu docházelo k neporozumění a předsudkům ze strany ředitele a učitelského sboru. Oni neměli v té době důvěru k domácímu vzdělání. Probíhalo tam šikanování naší dcery.

Máte devět dětí. Měli jste jich tolik vůbec v plánu?
Petr: Když mi bylo 20 let, tak jsem nechtěl žádné dítě, protože jsem do tak ošklivého světa nechtěl žádné dítě přivádět. Ale když jsem potkal svou ženu, najednou se ty věci změnily.

Vy jste na besedě s diváky zmínil, že vám zlí jazykové snad dokonce říkají, že jste vytuneloval svoji ženu?
Petr: Ano. Vytunelování mi přijde dost úsměvné a řekl bych, že je v tomto případě přiléhavé.

Dovolili byste dětem například Facebook?
Petr: Naše děti komunikují s počítačem, protože na něm dělají vlastní CD a brouzdají po YouTube a všude jinde. Takže to jsou věci, které ony znají, ale Facebook je z principu nějak nezajímá, protože ony žijí ve skutečnosti, nemají příliš času ze skutečnosti odbočovat. Pro kybersvět není prostor.

Žijete se všemi dětmi pořád spolu? Některým už bude skoro třicet.
Petr: Nejstarší dceři je 26, bydlí kousíček od nás. V tomto okamžiku ale žije se všemi sourozenci a společně si tam vaří, baští a navzájem si pomáhají. Chlapci žijí stále s námi, ale bylo období, kdy byl některý bokem a zase se vrátil. Zatím to funguje harmonicky.

Nemají problém najít si s tímto způsobem života partnera nebo partnerku?
Simona: Musím se přiznat, že jsme museli Dorotce nápadníky odhánět. Klukům taky jezdily nápadnice. Protože obdivovaly kluka, který si umí zašít, uvařit, podojit kozu a ještě perfektně hraje na kytaru. Takže musíme nápadnice z louky pomalu vyhánět.

Vy dětem nechcete nikoho dopřát?
Simona: To není o dopřávání, ale o legraci, že nemají nouzi o nápadnice.
Petr: To byla nadsázka, samozřejmě.

V dokumentu, který o vás teď natočila Eva Tominová, je váš život vyobrazen opravdu reálně?
Petr: Vždy když se dělá nějaký dokument, dostaneme se do určité fikce. Protože se to sestřihává, jsou tam jen určité záběry. Takže věci jsou tam ve zkratce a každý si je může pospojovat jiným způsobem.

Nutili vás do něčeho, co běžně neděláte?
Petr: Ano, samozřejmě.

Do čeho?
Petr: Já si vzpomínám, že to bylo společné jídlo, pak že si bude každý po sobě umývat talíř po jídle...
Simona: A taky, že ty dětem rozdělíš práci. To neděláme.

Jak si vůbec vyděláváte na živobytí?
Tak, jak to jde. Pokud jsem sehnal místo, které bylo s tímto způsobem života možné, tak jsem dělal třeba vychovatele v dětském domově, správce na horské chatě... Ale od určitého období, kdy těch dětí bylo hodně, tak kvalita výchovy by na to narážela. Proto jsem zastáncem toho, že zhruba od šesti dětí bychom měli dostávat od státu příplatek.

Vystačíte s penězi?
Vystačíme, ale život musí být velice asketický. Tím, že nejsou příjmy, musíme snížit výdaje.