7°C
Kdysi jste se proslavila moderováním soutěže Nejslabší, máte padáka. Jaké pak pro vás bylo, když jste zmizela divákům z očí?
Mně to nevadilo. Přiznejme si, je to o penězích. Když soutěž začala, bylo mé dceři rok a půl. A zrovna když se narodila, tak mému muži rok nezaplatili v práci. Měla jsem sice plat z divadla, ale ve dvou měsících jsem musela dát dcerku ke kamarádce na hlídání, protože jsme tenkrát neměli ani na zaplacení bytu. Pamatuji se, že jsem jí chtěla třeba koupit dětský bazének, ale neměla jsem za co. Tehdy jsem se rozbrečela… A pak přišlo moderování „padáku“. Byl to zázrak. Tenkrát nás to zachránilo. Od té doby už myslíme víc na zadní vrátka.
Momentálně vás diváci mohli vidět ve Svatbách v Benátkách. Baví vás seriály?
Jsem předsedkyně Klubu nenáročného diváka. Samozřejmě se dívám také na pořady náročnější, čtu komplikovanější knížky, ale nepohrdám ani lehčím žánrem. Osobně třeba miluju detektivky, konkrétně Hercula Poirota. A ještě koukám na Ulici. S oblibou u ní chystám večeře. Obecně se ty ženské neradostné práce dělají lépe, když u nich sledujete seriál. Na nic silnějšího se při žehlení prádla soustředit nemůžete.
Před pár lety jste se kvůli práci manžela stěhovali z Brna do Prahy. Zvykli jste si?
Vždycky jsem o sobě říkala, že jsem kosmopolitní, že mi nezáleží na místě, kde jsem, důležité je, že jsem s rodinou. Což byl i důvod, proč jsme se stěhovali do Prahy. Měli jsme hroznou kliku, že jsme přes kamarádku narazili na malý domeček u Prahy. Máme i výborné sousedy, kteří nás, naplaveniny, mezi sebe přijali. Jsem tedy spokojená. Bydlím v Praze, ale zároveň jako na vesnici. Do centra ale moc často nejezdím. Vždycky jen do práce a pak zase domů. Jsme takoví peciválci.
V práci jste mezi lidmi neustále.
Proto jsem pak ráda sama. Svoji roli taky hraje věk. Jeden kolega z Brna mi říká: "Začínáš být hašteřivá a nesnášenlivá. Už to začíná…“
Hlavně že vám to neříká manžel…
Nemyslete si, taky to mezi námi jiskří. Existují takové vztahové vlny, ale bez nich by to asi ani nešlo. Kdyby všechno fungovalo, měla bych pak asi pocit, že vztahu něco chybí. Když už se neděje nic jiného, bývají aspoň problémy s dětmi. Nejvíc našich rodinných hádek vzniká právě kolem nich.
Míváte ponorky?
Můj muž je poměrně hodně zaměstnaný, takže se často dost dlouho nevidíme. A to je možná dobře, protože si pak nelezeme tolik na nervy. I když taky někdy ano. Koneckonců začínám být nesnesitelná a hašteřivá, že? Ale mně někdy stačí, když se probudím, je hnusně, a už mám zkaženou náladu. Potřebuju sluníčko a hezké počasí. Když prší, bručím. A můj muž mi pak vyčítá, proč mu kazím den.
Jak se díváte na muže, kteří opouštějí manželky ve středním věku kvůli mladším milenkám?
I ženy si podobné věci ve středním věku dokazují. Když se ale zaláskuje žena, spálí všechny mosty. Muži na rozdíl od nás kontakt s rodinou občas udrží. Ale někdy to třeba opravdu nefunguje, a pak se uleví oběma. Osobně si také myslím, že když chlap zblbne a všechno obětuje, později lituje. Protože to mladé kotě ho tak "neopečuje". Ale taky to nemusí být vždycky pravda… Jo, moje babička říkala, že láska není žádný cancour a že se musí opatrovat. Máma zase, že vztah se musí udržovat.
Takže vám doma vštěpovali, že rodina je základ?
Vlastně ano, ale my s manželem rodinné typy jsme. Muž je Panna a já Býk, máme to v sobě. Jsme takoví udržovači.
Nejste oba tvrdohlaví?
Jsme, musíme to střídat, kdo je vedoucí. Ale jinak musím přiznat, že se hádám ráda. Mě to baví. Dělávali jsme to tak i s mým tátou, ten mě ale vždycky ubil argumenty. Byl chytrý. Slovní přestřelky jsou hrozně fajn. Nemyslím tím hádky, kdy lítají talíře. S mým mužem jsme se za pětadvacet let chytli ostřeji asi třikrát. Teď už věci na hraně umíme zlehčit, nasadit humor. Ale taky jsme se to museli naučit.
Kvůli čemu se už nehádáte?
Kvůli pozdním příchodům. Chlapi řeknou, že přijdou v šest, a v deset ještě nejsou doma – a nezavolají. Oni mají pocit, že to patří k jejich svobodě. Neuvědomují si ale, že stejnou svobodu musí dát i druhé straně. Pokud to neudělají, je jasné, že vztah nebude fungovat. Když je jedna strana utlačovanější, je pak i méně šťastná. Přiznávám, že mě tahle konkrétní věc štvala dlouho, ale zvykla jsem si.
Vztahy jsou dřina.
Udržovat vztah a vychovávat děti vás nikdo nenaučí, a přitom je to v životě nejdůležitější. Dříve se lidi snažili problémy víc řešit, dnes se hned rozvedou. To si pak říkám, v jakém stavu se brali? I u nás nastaly krizové situace, ale vždycky jsem si zrekapitulovala, proč jsem se vdávala. Byla jsem zamilovaná a chtěla s tím člověkem žít a mít děti. Proto jsem se vždycky snažila, abychom mohli fungovat dál, což je zásadní. Mladí ovšem nemají chuť problém překonat, raději ho obejdou.
Přeskočím teď na otázku, která se nesluší, ale nedá mi to. Letos vám bylo padesát – změnilo vás to nějak?
Nemám pocit, že bych byla jiná. Když jsem byla mladá, měla jsem problém se staršími kolegyněmi, které neumějí stárnout. Pořád jsem o tom přemýšlela, co že je to za vnitřní boj… Dnes jim už svým způsobem rozumím, ale doufám, že mě se to nedotklo. Na druhou stranu se mi strašně líbí, když vidím staré páry, jak se vedou za ruce po městě. Z toho jsem úplně hotová. I některé ženy, když začnou stárnout a prohlubují se jim vrásky, jsou nádherné… Každý věk má svá pro i proti.
Celý rozhovor a ještě mnohem víc najdete v dnešním tištěném Blesku pro ženy.
