10°C
Vybavujete si ten den, nebo to přehlušil šok?
„Pamatuju si všechno. Jel jsem ráno na schůzku, měl jsem dost času, tak jsem si vzal motorku, že se projedu. Sfouknu pracovní věci a cestou zpátky domů si dám nějaký dvou, tříhodinový výlet. Bylo totiž opravdu krásně, ideální počasí na vyjížďku. Měl to být takový krásný, pohodový den.“
Na ten výlet už ale bohužel nedošlo…
„To ne. Ale do té srážky to bylo vážně fajn, svítilo sluníčko, já jsem jel hezky pomalu a kochal se krajinou…“
Pomalu?
„No jasně. Padesát, maximálně šedesát. Já sice miluju adrenalin, ale ten podle mě na silnici nepatří. Nikdy jsem proto na motorce ani v autě nejezdil jako »prase«.“
Kam až jste stihl dojet?
„Ujel jsem asi dvacet kilometrů do Úval, motorka už byla zahřátá, všechno v pohodě.“
Jak tedy došlo k tomu střetu?
„Řidič auta, co mě smetlo, prostě asi nedával pozor. Jel za náklaďákem, zřejmě mě neviděl, zničehonic se vynořil a bylo to. Všechno se seběhlo ve vteřině. S kamarády motorkáři jsme x-krát řešili, jak se zachovat, když se blíží střet. Jestli motorku položit, seskočit z ní a tak podobně. Když se to ale reálně stane, nic takového vás nenapadne, na nic není čas. Jediné, co mi proběhlo hlavou, bylo: Sakra, tohle nedám!“
Ztratil jste vědomí?
„Ani na chvíli. Vybavuju si, jak jsem otevřel oči a letěl jsem, nic jsem nevážil. A pak střih a ležím v příkopě. Bylo mi jasný, že tohle není dobrý.“
Cítil jste bolest, nebo jste si ji v tu chvíli ani neuvědomoval?
„Člověk si uvědomuje, co se děje, ale spíš než bolest vám v tu chvíli fakt běží hlavou, že tohle je špatně, že se vám v okamžiku všechno strašně zkomplikovalo. Tohle mi nějakou dobu vířilo hlavou a až pak jsem začal zkoumat, co mi je, co mě bolí. To už se ke mně začali sbíhat lidi.“
A jaký byl v tu chvíli verdikt?
„Ležel jsem si na levé ruce, ta bolela jako blázen. Tak jsem poprosil, aby mi ji někdo vytáhl zpod těla. Jenže se všichni bránili, že se mnou nebudou hýbat. Nakonec jsem je ale přesvědčil. No a už jsem viděl, že ji mám ohnutou v naprosto nepřirozeném úhlu a na bundě krev. Došlo mi, že je ta zlomenina otevřená. Bolela mě pravá noha, v botě jsem cítil teplo, takže mi bylo jasné, že to je stejný případ. S úlevou jsem ale zjistil, že mě nebolí hlava ani záda. Pak jsem chtěl otevřít helmu a někdo se chytře rozhodl, že mi ji sundá.“
Vy jste celou dobu takhle komunikoval?
„Jasně, řídil jsem si celou první pomoc. (směje se) Samozřejmě jsem hned řekl, ať na sundávání helmy zapomenou. Pak zase, že mi sundají botu, to jsem je varoval, že jestli na ni někdo jen sáhne, tak ho tou zdravou nohou kopnu. (směje se) Ale ne, musím říct, že ti lidé byli skvělí, chtěl bych jim moc poděkovat. Záchranka už byla na cestě, ještě mi někdo vytáhl z kapsy mobil a já zavolal přítelkyni.“
Co ona na to?
„Popsal jsem jí, že jsem měl bouračku, ale že jsem v pohodě, že žiju. Domluvili jsme se, že se potkáme v nemocnici. Pak už dorazil vrtulník, záchranáři mi stříhali bundu, naložili mě… To už šlo ráz naráz.“
Měl jste aspoň veškeré nutné oblečení, nebo jste jel, jako to dělá spousta motorkářů, v džínsech?
„V džínsech jsem jel maximálně párkrát na skútru, na motorce nikdy. To bych fakt neriskoval. Naštěstí jsem na podzim dostal k narozeninám od mámy a partnerky špičkové boty na motorku. Hrozně pevné, nejpevnější, co ta značka vůbec vyrábí. Jsou z plastu a po kolena, dokonce jsem si říkal, jestli to není až zbytečné. Když jsem ale pak viděl rentgen své nohy, obě ty zlomené kosti nad kotníkem, tak jsem děkoval bohu. Ten kotník mám nateklý pořád, lýtko úplně fialové. Nechci domýšlet, co by se stalo, kdybych ty boty neměl. Zřejmě bych teď s doktory řešil, jakou mi dají protézu.“
Mluvil jste s řidičem, co vás smetl?
„Taky tam se mnou samozřejmě byl, než dorazila záchranka. Pak mi psal hned den nato, jak mi je. Ale to jsem u sebe neměl telefon, dal jsem ho partnerce, aby mohla všechno zařídit. Zavolat do práce a podobně. Takže komunikoval s ní, dokonce chtěl dorazit do nemocnice, ale to jsem upřímně nechtěl, obecně jsem moc nepřijímal návštěvy. Domluvili jsme se, že až se dám trochu do formy, tak se potkáme.“
Dochází vám, že to mohlo skončit mnohem hůř?
„To mi došlo velmi rychle, v podstatě už ve chvíli, kdy jsem dopadl. Že jsem měl obrovské štěstí, protože kdyby tam byl nějaký patník, sloupek, cokoliv, tak to mohlo být fatální. To bychom se tady spolu nebavili, maximálně byste si mohli jít vyfotit křížek u silnice. Takhle to odnesly jen ruce a noha, to nic není, jen takové provozní věci. To sroste.“
Ty první dny v nemocnici asi musely být pořádně bolestivé…
„No, co vám budu vykládat, když vám rovnají otevřené zlomeniny, tak to není úplně radostná záležitost. Byl jsem čtyři hodiny na sále, kde mě dávali dohromady, celé tělo mám plné železa. Ale chci poděkovat všem ve vinohradské nemocnici. Všichni od doktorů po sestřičky tam byli úžasní.“
