A nyní, když už mám akci za sebou, si troufám konstatovat, že pana Krause se nikdo děsit nemusí. Není zlý ani militantní. Klouže po povrchu stejně jako jím odsuzovaný bulvár. Ale po povrchu klouže (a dokonce ještě víc) i pan Šíp ve své Všechnoparty. Občan Kraus, který v rámci poděkování mile udílí marionetu své podoby, jde tam, kam mu host dovolí. Ostatně tohle pravidlo platí pro život, komunikaci vůbec a pro všechny. Jaký vlastně skloňovaný, v TV nesestříhaný Kraus je?

„Jaká byla atmosféra v zákulisí show? Jaké jsi měla z natáčení, z ostatních hostů včetně Krause pocity? A jak jsi to prožívala na jeho červené sedačce? Zaskočily tě výpady Absolonové vůči tobě, bulváru,“ zeptala se mě kolegyně z redakce Blesk a dodala: „Co takhle o tom napsat pár řádků?“

Františka u Krause: Manžel mi 17 let říkal, že jsem tlustá

Františka Čížková jako host v pořadu Jana Krause

Tak tedy tady jsou a už z úvodu k tomuto sloupku je jasné, že nikdo se Jana Krause bát nemusí. Je džentlmen, který mně při příchodu do studia vyšel vstříc a jistil elegantní zdolání schodů na pódium. Jeho otázky se sice netýkaly až tak módy, ani novinářské profese, mého postoje k bulváru, který on odsuzuje (byť z něj čerpá) a já pro něj pracuju, ale mé havárie před víc než dvěma lety, rádoby atraktivního, v souvislosti se mnou věčně omílané a mylně prezentované mentální anorexie. Já na tuto hru přistoupila, surfovala na vlně. Respektovala, že téma valčíku určuje moderátor. Já můžu pouze změnit rytmus a konečné aranžmá patří střihu, který z kdekoho, včetně moderátora, může udělat idiota, krutě řečeno…

Sestříhat dvě hodiny živého Krause v Divadle Archa, kde se diváci fakt bavili, do stopáže TV pořadu jistě jednoduché nebylo. Vyšel z toho záznam hodný Silvestra, řekla bych. Málokdy se taková interakce mezi hosty podaří. A my všichni tři, co jsme se na pohovce sešli, potvrdili slova uznávané produkční Simony Matáskové, že být u Krause je přece zábava… A ony stížnosti, zhrzenosti švitořící české Evity Moniky Absolonové na mě, bulvár atd.? Nic zásadního, nic, co by smetlo. Navíc tu byl úsměv. Tak trochu emoce pavlače, kde se stejně jako na rudém sofa všechno v dobrém i ve zlém semele…