9°C
Tři hlavní hrdinové osmnáctidílného seriálu Jaroslava Dietla spolu drží dodnes. Všichni tři se čas od času vídají v klubu Divadla ABC a Nedělní Blesk měl to štěstí, že ho na své vánoční setkání pozvali.
Natáčení
Jednotné zemědělské družstvo Ouběnice bylo ve vesnici Nesvačily u Benešova.
„My tam moc nežili, točilo se tam spíš výjimečně. Všechno se odehrávalo v televizních ateliérech ve Vladislavově ulici. Tam byla kancelář, hospoda, byt Potůčků i všechno další. V rohu dokonce mečela živá koza,“ vysvětluje Ladislav Trojan.
Všechno bylo tak malé, že využili každý čtverečný decimetr plochy. „Přecházeli jsme z prostředí do prostředí a někdy se přitom i převlékali kvůli následujícímu obrazu, a občas to byl docela fofr. Vysílalo se naživo.“ Jan Skopeček dodává, že televizní studia byla v pavlačovém domě, kde bydleli nájemníci, a ti se stali prvními diváky. „Stáli u zábradlí a dívali se na nás, fandili,“ vzpomíná.
Poprvé spolu
Trojice herců se poprvé setkala na jevišti ve Stavovském divadle v roce 1957.
„Hráli jsme všichni ve francouzské klasice, v Elixíru důstojného otce Gauchera, a pak nás dal Jaroslav Dietl dohromady až v naší chalupě,“ říká Lubomír Lipský.
Jeho si autor vybral kvůli umění zacházet s dědkovskou fajfkou. „On totiž Dietl napsal hru Čtyři z velkoměsta, já tam ve svých čtyřiatřiceti dostal roli dědka. Abych prý taky jako dědek šišlal, dal mi dramaturg Hudeček do úst tu fajfku. A to mě taky kvalifikovalo na dědka Potůčka,“ vzpomíná pan Lipský.
Jana Skopečka si Jaroslav Dietl zase vybral díky tomu, jak ve hře Nepokojné hody svaté Kateřiny zahrál předsedu družstva, a Ladislav Trojan ho přesvědčil svojí chlapeckostí v televizním seriálu Rodina Bláhova.
„Dietl herce chtěl ne na základě toho, jak se mu jevili a co by mohli, ale co už odvedli za práci,“ tvrdí Ladislav Trojan.
Legrácky
Všichni tři se učili text rolí za pochodu. „Měli jsme na každý díl asi tři dny a pak se jelo naživo,“ říká Skopeček. Hercům se proto někdy podařilo »propašovat« něco, co nebylo předem schváleno.
„Hlavně tuhle Lubomír, ten vynikal,“ směje se Ladislav Trojan. „Ale žádný záměr v tom nebyl, spíš snaha o větší legraci, než byla ve scénáři,“ doplnil ho Jan Skopeček a pan Lipský z paměti jednu takovou repliku vylovil. „Tehdy jsem řekl – víte, kdy bude naše zemědělství opravdu socialistické? Až všechno dáme všem, ti si to navzájem ukradnou a nakonec nebude mít nikdo nic. A prošlo to,“ směje se nejstarší z herců.
Pravdivost
„Ten seriál byl ze života a byl pravdivý. Jinak by ho lidi nepřijali,“ charakterizuje Jan Skopeček Tři chlapy v chalupě. „Tehdy ho dávali tuším v pondělí a ve středu a ulice byly prázdné, každý se koukal.“
A Ladislav Trojan přidává historku, jak se na něj jeho žena, paní Olga, často kabonila. „Byla zdravotní sestra a jezdila s lékařem na venkov, na zdravotní osvětu. Mockrát se jim stalo, že přijeli a nepřišla jim ani noha. V televizi byli Tři chlapi.“
Seriál se každému z nich promítl do života. V tom dobrém, i legračním. Lubomíra Lipského si po jedné z besed s diváky chtěla mermomocí vzít jistá vdova. „Vy jste sám, já taky, pane Potůček, dáme to dohromady, mlela pořád a tahala mě k sobě, abych viděl, jak dobře se má,“ směje se nahlas pan Lipský.
Ladislav Trojan zas dostával tehdy podpultové pomeranče a banány a Jan Skopeček nestačil odpovídat na dopisy dětí, které si ho – protože v seriálu byl svobodný – přály za tatínka. „Přijeďte a ožeňte se s maminkou,“ psaly často.
Finále
Seriál končí svatbou dědy Potůčka se Stellou Zázvorkovou na Staroměstské radnici. Rozkřiklo se to, a v natáčecí den bylo hlavní město vzhůru nohama.
„Kdo to zavinil, se neví ani dneska, ale nějak se dostalo ven, kde budeme točit. Už od Muzea, přes celý Václavák až k radnici lemovaly trasu svatební kolony tisíce lidí. Mávali nám, křičeli na pozdrav, tleskali. Něco takového se zažije jen jednou za život, a to Tři chlapy v chalupě charakterizuje asi nejlíp,“ shodli se na závěr děda, syn i vnuk »Potůčkovi «.
