7°C
Kdo vás kdy pozval na skleničku nejoriginálnějším způsobem?
„Bylo to víno spojené s večeří. Pozvali mě do velice drahé restaurace, kde bych se v té době jinak vůbec nevyskytovala. Bylo mi asi třiadvacet. Nemůžu jmenovat rodinu, která mě pozvala, ale celá večeře se konala za jediným účelem: Chtěli mě seznámit a posléze provdat za svého syna. Prokazatelně to byl tehdy nápad jeho tatínka.“
Jak dlouho trvalo, než jste to pochopila?
„Pochopila jsem to skoro až na konci. Nemohla jsem nic tušit, dlouho to takhle navlečené nebylo. Až najednou jsem začala zjišťovat, že oni žijí v úplně jiné době. Že přišli obchodovat, domluvit se a uzavřít dohodu… Velmi nenápadně. Nikomu nevadilo, že ani neznám ženicha, city v tu chvíli přece nebyly důležité.“
Čím si vás chtěli zavázat?
„Asi si mysleli, že stačí jejich finance. Ale to se úplně přepočítali!“
Jak rychle jste se zvedla?
„I když mi to nakonec došlo, zvedala jsem se pomalu a decentně se loučila, že už musím jít. Byla jsem zaskočená, vůbec jsem netušila, že je v dnešní době ještě něco takového možné. Přišlo mi to kuriózní, nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Zaskočilo mě to, i když jsem se tomu následně smála.“
Snad alespoň to víno za něco stálo. Vyznáte se v něm?
„Znalec nejsem, to by bylo přehnané tvrzení. A řekla bych, že tím opravdovým znalcem může být jen vinař. Někdo, kdo se vínem každodenně zabývá. K takovým já nepatřím. Bezesporu rozliším barvu, poznám suché nebo polosuché… A poznám, jestli mi prostě chutná.“
Ani díky natáčení seriálu Vinaři se to nezlepšilo?
„Žádné školení jsme nedostali, jestli to myslíte takhle. Spíš nás někdo pořád na víno zve. Ale mě na tom nejvíc baví místní lidé a to, jak vínem žijí. Občas točíme v místech, kam mohou jen zaměstnanci vinařství, a tam pak nacházím na stolech zajímavé letáky, články i knihy o víně, a tak jimi ve volných chvílích, o které není při natáčení nouze, listuji.“
Spíš mě zajímalo, jestli se už někomu podařilo zatáhnout vás do sklípku.
„Na natáčení jsem byla za šest měsíců posedět u vína dvakrát a samozřejmě jsem si nenechala ujít nefalšovaný burčák. Ale to, že bych zapadla v pátek do sklípku a v neděli vyšla ven, to se mi vlastně nestalo nikdy. I když z dob studií by se samozřejmě našlo zábavných vzpomínek na noční jízdy víc. Ale to bylo za časů konzumace daleko levnějších moků než těch, co míváme před sebou dnes. Tomu bych možná ani nálepku víno nedala, i když se to, co v té krabici bylo, jako víno tvářilo.“
Co tehdy vůbec frčelo?
„Bavíme se o době, kdy mi bylo osmnáct, dvacet. Mezi oblíbené patřil džus s broskvovou vodkou a Sklepmistr a bylo to něco naprosto otřesného. Dodnes, když vidím kombinaci krabicového vína a vodky, vrací se mi mnoho neblahých vzpomínek. Dnes už bych si to nedala ani za milion.“
Museli vás cestou domů podpírat? Nebo snad rovnou odnést?
„To zas ne, já spíš měla tančící a zpívající stavy. Většinou jsem spíš zvládla podpírat já.“
Máte nějaký recept na kocovinu?
„Dostala jsem jednou radu, ať si dám brufen. A ano, bylo to lepší. Jinak taky spánek, česnečka. No nevím, neptáte se úplně odborníka na kocovinu. Už znám míru, tak jsem většinou bez následků.“
Jakou máte míru?
„Kolegové v hospodě se mi smějí: Když se mnou jdou pít, přijde je to dost levně. Stačí mi totiž málo. Malé pivo je tutovka, když mi nesou druhé, poslouchám komentáře, že už jsem dost veselá.“
Dávala jste si někdy panáka na žal?
„Tak jistě, že to znám. A upřímně je to jeden z nejhorších důvodů k pití, protože nejenže to nepomůže, ale ještě to všechno zhorší, přes zdánlivý falešný pocit úlevy. Pokud si tedy vůbec nalévám alkohol, tak pro radost, na oslavu nebo k jídlu a nejlepší jsou neplánovaná nečekaná posezení.“
Prožívají herci to pití jinak? Víc?
„Myslím že ne. Žal i štěstí, na které se pije, se týkají každého stejně a záleží spíš na osobnosti každého z nás než na povolání. A je to jako vždy: Na herce je víc vidět, víc se poukazuje a spojuje se pití s »křehkou duší« či »větší senzitivitou«. I když pravda je, že umělecký život přináší aspekty, které některé profese neznají, a to by mohlo k případným extempore s alkoholem vést. Ale to je spíš otázka motivace k pití. Řekla bych, že čísla to v populaci vůči jiným profesím zase tak nezvedá.“
Přišel někdy nějaký kolega na představení opilý?
„Traduje se nesčetně historek, ale já tedy u žádné z nich nebyla. A ani v současnosti nehraji představení s nikým, kdo by se před představením posilňoval. Jééé, i když jedna výjimka by se našla, ale není to před, nýbrž v průběhu…“
Jsem napnutá!
„V pražském Divadle v Rytířské hraju ve hře Úhlavní přátelé. Je tam důležitá scéna, ve které se musí bouchnout šampaňské. Zkoušeli jsme to s atrapou, ale na generální zkoušku jsme už dostali opravdové šampaňské. V jedenáct dopoledne! Máme tam s Nelou Boudovou dialog, při němž k sobě začínáme být díky alkoholu a bublinkám docela upřímné… Samozřejmě že to hrajeme, bylo to nazkoušené, ale generálkové pravé »šáňo« nás trochu překvapilo vlastní tvorbou.“
Jak to dopadlo?
„Stoupalo to do hlavy rychle, ale to jsme zvládly - nejsme ořezávátka. Problém nastal, když generálka skončila, byla jedna po poledni a já jsem šla k autu, že musím pro Tondu do školy. Vůbec mi to nedošlo! Pro mě opravdu netradiční čas na to, zavolat si taxíka. Ale nic jiného mi nezbývalo.“
Že vy jste ta, která po večírku rozváží opilé kamarády domů?
„Mám řidičák teprve tři roky, takže jsem těch rozvozů zatím moc nestihla. Ale obecně s tím nemám problém – a až taková situace nastane, klidně se přihlásím. Nemám alkohol jako podmínku dobré zábavy.“
Pamatujete si na oslavu svých osmnáctin? To bývá většinou pořádná pařba.
„Tak těch dvacet let snad ještě z paměti vylovím. Slavili jsme u mé kamarádky s lektory tancování a partou, se kterou jsme chodili tančit. Bylo to natolik bezvadný, že jsme to protáhli z pátku až do neděle. Oč méně časté, o to víc zapamatovatelné.“
Kdy jste poprvé ochutnala něco ostřejšího?
„Měla jsem výrazně introvertní pubertu. Nikdo by neřekl, že to brýlaté tiché cosi může být herečka. Neustále jsem si četla básně a jezdila na recitační soutěže. Na jedné z nich, to mi bylo šestnáct, jsem s o dva roky starší kamarádkou někam zašla. Nabídla mi cigaretu, kterou jsem hrdě odmítla, ale sherry jsem s ní ráda ochutnala. To byl vůbec můj první mok s obsahem alkoholu.“
A já kvůli vaší lásce k Francii sázela na víno.
„To přišlo později. Když tam jsem, tak víno samozřejmě vítězí, vozím si i zásoby domů. Když bychom se netopili, tak jsme si s kamarádkou na pokoji jen tak ve dvou otevřely dokonce lahvinku vzácného Châteauneuf du Pape. Na kvalitních vínech je skvělé, že vás po nich určitě hlava nebolí, ani vás nenutí k žádným dehonestujícím procesům. Líbí se mi ochutnat to, co k danému místu nejvíc patří. A u Francie to jednoznačně víno je, tam je u každého místního permanentně nějaká lahvinka dobrého stolního »nakousnutá« v ledničce.“
Teď mě napadá: Sedíme na Moravě, pijeme víno, a přitom jsme obě v práci. To nezní špatně, že?
„Je to příjemné. I když ne tak časté, jak by se se seriálem Vinaři rádo spojovalo. Přece jen tu převážně pracujeme. Všichni jsme nadšení z exteriérů, ve kterých se dnes už moc netočí. A ti báječní kolegové! Chytlo to všechny, zkoušíme, hledáme situace. Sice nejsem téměř půl roku v Praze, protože většinu času trávíme tady nebo na cestě mezi Prahou a Moravou, ale je tu krásně. A ujišťuji, že přispíváme k úctyhodnému importu do domovských končin, když se tam tedy občas dostaneme.“
Berete manžela Petra a syna Toníka někdy s sebou?
„Byli tu od května všechny víkendy. A o prázdninách skoro celou dobu.“
Točili jste mezi místními i turisty. Jak na vás koukali?
„Všichni jsou milí a vřelí. Myslím, že místní jsou potěšení, že se věnuje zasloužená pozornost této nádherné části naší země.“
Scenáristé vám pak přisoudili docela staré děti. Nezarazilo vás to?
„Ne, v Obchoďáku jsem měla jednadvacetiletou dceru, a klidně bych ji mohla v reálu mít. Navíc mě baví si matku starších dětí zkusit nanečisto.“
Musela vás televize přemlouvat, abyste roli ve Vinařích vzala?
„Dala jsem si od posledního natáčení roční pauzu, tak jsem zvažovala, zda už je čas a síly načerpány. Ale jakmile mi řekli, že se bude točit venku na Pálavě,
zvažování přestalo. Zajásala jsem. No a obsazení byla další vějička, nemluvě o komediálním žánru, který mám ze srdce ráda.“
