Šéf vzpomíná na reportérku Sotonovou: Díky Janě mohlo být na světě líp!

Není jediný člověk, který by o ní neřekl něco pěkného. Jana byla dobrosrdečná, milovala zvířata a chtěla pomáhat světu. Práce v České televizi jí to umožnila – dokázala pomoci ženě, která byla neprávem propuštěna z práce u celní správy a hlavně malému autistovi, který se z ústavu, na který byl zvyklý, dostal do zařízení, kde nikoho neznal. Jana byla cílevědomá a jasně šla za svým. Jejím cílem bylo ukázat světu, že když se člověk snaží, dokáže dosáhnout čehokoliv. Jí se to povedlo!

Marek Wollner ji znal už jako nesmělou a tichou studentku, která se v jejich redakci objevila prakticky z nenadání. „V jejích očích to ale jiskřilo zájmem, ne snad o nás, probůh, ale o naši práci, o řemeslo, o kterém jsme přemítali a vášnivě se přeli pod dojmem piva a možná i jejích povzbudivých úsměvů,“ prozradil Wollner na serveru ceskatelevize.cz.

Když se začala ucházet o práci v České televizi, tatam byla ta tichá dívka. Tou dobou už bylo jasné, že z Jany bude pořádná publicistka. Nic jí nezastavilo – ani Wollnerovo odrazování od práce, po které toužila.

V redakci byla nejmladší a občas to skřípalo mezi ní a dramaturgem pořadu, ale ona svou práci nevzdala: „Začátky nebyly žádný med, pro nás pro oba, ale vždycky jsem musel obdivovat její výdrž, zarputilost, odhodlání nikdy to nevzdat. Myslím, že tu práci milovala, bez toho by všechny ty nástrahy - včetně místy dost nevybíravých připomínek dramaturga - nevydržela.“

Jana ale měla tu smůlu, že byla ve špatný čas na špatném místě. Srážku s druhým automobilem jako spolujezdkyně nepřežila, potvrdila tak rčení o „sedadle smrti“. Svět bude bez Jany o něco chudší a pustější. „Ačkoli jsem jí to nikdy neřekl, což je mi dnes strašně líto, měl jsem ji moc rád, vážil jsem si jí, nikdy na ní nezapomenu. Asi jako každý, kdo ji znal. Čest její památce!“ napsal Marek Wollner na závěr svého vzpomínkového dopisu.