Václav Kopta: Dědu v první světové zajali!

Herci a textaři Václavu Koptovi koluje v žilách legionářská krev. „Můj dědeček Josef Kopta bojoval v první světové válce a napsal o tom několik románů,“ svěřil se Nedělnímu Blesku.

Hned od prvního pohledu na jejich fotografie jsou vidět společné geny. Oba jsou zavalitější, oběma ustupují vlasy dozadu a oba mají cit pro český jazyk. Josef Kopta byl spisovatel, Václav Kopta je textař. Osobně se však nikdy nepotkali. „Narodil jsem se bohužel až tři roky po jeho smrti,“ vysvětluje důvod talentovaný vnuk.

Tábor

Přesto příběh jeho dědečka zůstal nezapomenut a ještě dnes s ním mohou jeho zážitky prožívat čtenáři na stránkách válečných románů, které psal. Jak se ale na frontu dostal?

Kopta se narodil v rodině krejčího. Studoval obchodní akademii v Praze a po maturitě v roce 1912 se stal úředníkem ve spořitelně, poté v České průmyslové bance.

Na konci roku 1914 musel narukovat do armády, s níž putoval na východní frontu do Karpat, kde byl v květnu dalšího roku zajat. Ze zajateckého tábora ho propustili v roce 1916, kdy odešel do České družiny a do československých legií.

Zklamání

Zde začal pracovat jako redaktor v Čs. Deníku v Jekatěrinburku. V roce 1925 odešel z armády a pracoval postupně v redakci Národního osvobození, v Lidových novinách, redigoval časopis Přerod a knižnici Dobrá četba. Posléze se věnoval jen literární tvorbě, z níž vzešla například trilogie Třetí rota.

Po druhé světové válce působil na ministerstvu informací a do roku 1949 dokonce v Kanceláři prezidenta republiky. „Děda obě války přežil, ale horší to bylo potom s bolševiky. Pro něj jako pro levicově orientovaného člověka to tehdy bylo veliké zklamání,“ zakončuje Kopta.

Gábina Partyšová: Pradědu zranil výbuch!

„Můj praděda prošel za války v podstatě celý svět. Vím, že se účastnil jako legionář bojů a kvůli nějakému výbuchu byl tři měsíce v kómatu. Měl i malárii a jiné nemoci, které tam tenkrát byly. Znám však pouze drobné útržky z jeho života zprostředkovaně od svých příbuzných,“ dodává Gábina Partyšová.

Richard Tesařík: Děda byl pětkrát mrtvej!

O Richardu Tesaříkovi se ví, že jeho otec byl Hrdinou Sovětského svazu a v druhé světové válce přišel v bojích o Duklu o jedno oko. Už málokdo ale ví, že i jeho dědeček z matčiny strany bojoval v první světové válce. Tedy spíš prchal.

„Moravský děda byl dobrodruh a baron Prášil v jedné osobě. Za první světové války se jako osmnáctiletý dostal do ruského zajetí na Ukrajině,“ říká Richard Tesařík. Podle něj tento děda bojoval za rakousko-uherskou armádu vlažně. Dohodl se s kamarádem, že je za mocnářství nebaví bojovat a že se nechají zajmout od Rusů.

Kozáci

„Počkali v díře po granátu, až budou kozáci útočit. Jak je uviděli přijíždět na koních, zvedli ruce nahoru. Kamaráda zastřelili, ještě než stačil vůbec vysvětlit, že se vzdává. Naštěstí pro dědu, předtím, než to našili taky do něj, přijel nějaký ataman a řekl: Stop, vemte ho do zajetí – a děda tak poprvé přežil svou smrt. Alespoň podle svého vyprávění ji měl na jazyku nejmíň ještě čtyřikrát,“ vypráví vnuk Richard.

Bolševici

Děda se usadil ještě před koncem války v Kyjevě, kam v roce osmnáct, po revoluci, přijeli bolševici a jali se zatýkat podezřelé živly. Se svou ruštinou byl pochopitelně podezřelý, mysleli si, že je žid, a postavili ho ke zdi.

„Ze všech sil volal: Nět, ja Austrijak – Jsem Rakušák – namířili na něj, ale vtom se ozvalo Urrá. Přijel ukrajinský kozák Petljura a znovu se ptal, jestli je žid, děda opakoval, že je Rakušák, tak ho zas postavili ke zdi, odkud ho vysvobodili bělogvardějci. Zkrátka děda prý stál čtyřikrát u zdi a nakonec to všechno přežil…“ vzpomíná Richard Tesařík.