7°C
Kdy vás Míra požádal o ruku?
„V momentě, kdy mu to přišlo romantické a správné. době jsme byli na dovolené v Austrálii. Svatbu jsme roka a do dne nestihli, tak pověrčiví zase nejsme.“
Jak dlouho dopředu jste svatbu začali chystat?
„Termín jsme věděli asi rok. 27. červen nám přišel jako dobrý den, a navíc jsme museli všem dát s velkým předstihem vědět, aby si to datum zarezervovali. Hodně našich přátel jsou hudebníci, kteří prostě v pátek odpoledne hrají na nějakém festivalu. Táta měl v ten termín dokonce koncert, musel přesouvat, i když ho měl naplánovaný rok dopředu.“
Kdy vám pak začaly ty úplně největší starosti?
„Asi šest týdnů před svatbou. Nějak nám ten čas rychle utekl. Měli jsme okolo sebe spoustu přátel, kteří nám pomáhali vytvořit naši představu, a všechno dopadlo přesně, jak jsme chtěli. Příjemná svatba nejen pro nás, ale i pro kamarády a rodinu, nic organizovaného. Krásná letní pohodová párty, kde jen všichni přišli krásně oblečení a bavili se.“
Co jste na svatbě zakázala?
„Hlavně jsem nechtěla únos nevěsty. Řekla jsem oběma svědkům, že jestli mě někdo unese, tak mu dám facku. Mám pocit, že tenhle zvyk svatbu naruší. Nevěsta zmizí, sedí někde v šatech v hospodě, doufá, že ji ten manžel najde. To nepřipadá ani trochu romantické.“
Každá nevěsta hrozně řeší svatební šaty.
„Já ani moc ne. Byla jsem u Táni Kovaříkové, které jsem řekla lehkou představu, ona ji pak krásně dotvořila navrhla. Při druhé zkoušce šaty už byly napůl hotové, jen se řešilo, jak dlouhá bude sukně, drobné detaily… víceméně jsem to ale nechala na ní.
S manželem jste se o nich neradila?
„Ne, viděl mě až v kostele, kde mě uličkou k němu vedl táta. Byla jste nervózní? „Samozřejmě. Člověk ví, že je to důležitý den, a chtěla jsem, aby byl perfektní. Modlili jsme se za počasí, protože celá svatba byla naplánovaná na venkovní variantu. Samozřejmě byla i deštivá alternativa, ale ta by nebyla tak hezká. Bála jsem se, aby se to všem líbilo, nikdo se nenudil, jídlo se povedlo, a samozřejmě toho, jestli mi to bude slušet nebudu moc brečet.“
Je zvláštní, že víc myslíte na ostatní, ale přitom to byl váš den.
„Věděla jsem, že spokojená budu, protože si beru Míru.“
Co mi ještě řeknete k té uličce, kterou jste procházela k oltáři?
„No, najednou jsem úplně zapomněla, že jdu na své svatbě a všechny jsem po cestě začala zdravit. Jako kdybychom byli na večírku.“ (směje se)
Jak jste přišli na tvrz v Třebotově, kde se nakonec svatba odehrála?
„Známe majitele, a když jsme zjistili, že je vedle kostelíček, bylo rozhodnuto. Taky jsme chtěli, aby svatba byla mimo Prahu, aby byl větší klid.“
V kostelíčku jste se ale nakonec nevdala…
„V kostele proběhly jen zásnuby, protože jsme oba rozvedení. Samotný obřad proběhl o pár minut později v zákristii.“
Jak se vám tu svatbu podařilo utajit?
„Jen jsme poprosili přátele a rodiny, aby to neříkali, že si to chceme prožít v soukromí. Pak už jsme žádné embargo nedávali. Musím všem poděkovat, že naši prosbu splnili. Nechtěli jsme pak už tajit, že jsme se vzali, ale ten den jsme si nepřáli, aby tam někdo běhal a organizoval nám to. I když na sebe řeknu všechno, přeci jen nechci, aby měl někdo absolutní přístup do mého soukromí. Rodinu si chráním.“
Proto nechcete ukázat svatební fotky?
„Ano. Vím, že je chcete vidět, ale prosím respektujete naše rozhodnutí.“
Únos nevěsty jste zakázala. Co jiné svatební tradice, ty proběhly?
„Něco málo. Házení rýže, rozbíjení talíře, k obědu knedlíčková polévka, svíčková, krájení svatebního dortu a nakonec jsem házela i svatební kytici mezi svobodné dámy.“
Za svědky vám šli sourozenci. Byla to jasná volba?
„Ano, už to jsou Maruščini kmotři, a tak bylo jasné, že nám to i odsvědčí. Jsou to lidi, kteří nás dobře znají, je to naše rodina. Přišlo nám hezký, že to v ní i zůstane.“
Jak vůbec svatební den prožívala vaše skoro roční dcera Maruška?
„Při obřadu byla moc hodná, ale je ještě malinká. Nejšťastnější jsem byla, když odešla s mou kamarádkou spinkat do pokojíčku. Měla klid. Protože jinak si ji chtěli pochovat všechny tety, všechny kamarádky, babičky, nebylo to pro ni nic moc. Tak jsem byla ráda, že už k večeru šla spinkat.“
Dlouho jste žila v Německu, takže věřím, že i na svatbě bylo němčinu slyšet. Kdo dorazil?
„Šestnáct let jsem tam žila, takže logicky dorazila má bývalá rodina a manžel, pár nejlepších kamarádů a kluci z kapely.“
Slavili jste až do rána?
„Ne, všichni tam měli děti. Když se blížil čas, že děti musí spát, tak nás většina opustila. Zůstali tam jen naši Němci, ale v jednu ráno jsme už všichni spinkali.“
Alespoň bylo dost času na svatební noc. Jaká byla?
„Do toho vám nic není!“
Zeptat jsem se přece musela! Tak mi alespoň řekněte, zda jste dodržela tu tradici, že na sobě musíte mít něco nového, něco starého, něco půjčeného?
„Půjčené jsem měla šperky, nové šaty, starý prsten, modrý kapesník. Na památku jsem si nechala jeden střep z talíře, svatební šaty a hlavně spoustu vzpomínek v hlavě. Celý den jsem u sebe neměla mobil, takže jsem si s nikým ani nemohla udělat žádnou fotku.“
Jakou máte v té hlavně vzpomínku na Mirka?
„Pořád se jen usmíval. Ten den byl pohodový a nejkrásnější.“
Očima autorky
Odpovídá na položené otázky, je příjemná, ale od narození dcery Marie začíná být lehce neprůstřelná. Posouvá hranici, kam byste se rádi dostali. Co jí ale zůstalo, je její stowattový úsměv. Když jsme spolu dělaly rozhovor po narození dcery, zářila jako elektrárna, která by dokázala osvítit celou Prahu. Při tomto rozhovoru by zvládla celý Středočeský kraj.
