Příbuzní hrdiny tvrdí: Válečného veterána okradla vnučka!

Pavel Jacko žil až do svých sedmnácti let na Zakarpatské Ukrajině, ve vesnici Perečin. Po škole dělal nádeníka u zedníků, pak dřevorubce, a když ho v roce 1940 propustili, tajně přešel hranice do Sovětského svazu.
Ve svém životopise později napsal: „Odešel jsem před národnostním útlakem maďarohortyovských fašistů a také proto, že kapitalisté nebyli schopni dát práci ani těm, kdo živili rodiny.“

Špionáž?

Ve státě »dělníků a rolníků« ho zavřeli. Obvinění? Prý špionáž. Až do roku 1943 kácel stromy v lágru Uchta v Archangelské oblasti. Pak se přihlásil do československé jednotky, která vznikala v Buzuluku, a jíž velel plukovník Ludvík Svoboda.

O mnoho let později se Jacko svěřil, že mu válka – na rozdíl od jiných – zachránila život. Jinak by v lágru umřel. V Buzuluku byl zařazen k dělostřelcům a došel až do Prahy. Bojoval u Kyjeva, Bílé Cerekve, Jasla, na Dukle i u Moravské Ostravy.

Byl dvakrát raněn, mnohokrát vyznamenán, a když ho 16. ledna 1946 v Ruzyni u Prahy demobilizovali, dal se k policii, přesněji – ke Sboru národní bezpečnosti. Ostřílení a nebojácní lidé byli potřeba hlavně v pohraničí, kde řádily bojůvky odsunutých sudeťáků. Jacko sloužil na šumavském Zdíkově i jinde, ale do Zdíkova se nakonec vrátil.

Pro dobrotu…

To už měl spokojený rodinný život a dvě dcery. Jak vzpomíná Marie Hadravová (64), jedna z nich, otec byl mimořádně skromný a šetrný.
„Lakomý nebyl, ale vážil si úplně všeho. O tom, co prožil, moc nemluvil. Bylo ale vidět, že ho minulost naučila počítat vždycky s tím horším. A my se sestrou jsme ho poslouchaly na slovo, uměl být metr,“ říká.
V roce 1982 Pavel Jacko ovdověl. Po nějaké době si domů přivedl, jak tvrdí paní Hadravová, »hotovou Xantipu«.

„Vyštvala nás z domu, a jak s tátou uměla mávat. Jenomže on se do ní zamiloval jako student, neviděl a neslyšel,“ dodává jeho dcera. Nové manželství skončilo po pár letech rozvodem, ale obě dcery se s tátou rozkmotřily. „Nemohly jsme mu zapomenout, jak se choval k ní a jak k nám.“
A tak se s otcem fakticky přestaly stýkat, i když všichni žili ve Zdíkově.

Jen ne samotu!

Samotu se Pavel Jacko rozhodl řešit seznamovacím inzerátem, který si v Dolním Bousově přečetla paní Jarmila Vlčková (82). „To bylo v roce 1997 a já byla rok vdova. Přijel za mnou, pak já za ním a po pěti letech takového střídání mi řekl, abych u něj zůstala. Že už nechce být sám. A nakonec jsme spolu byli sedmnáct let,“ rozpláče se paní Vlčková při vzpomínce na ta léta.
Třináct let žili jeden pro druhého, klidně a spokojeně. Až do roku 2008. „Tehdy k nám poprvé přišla Pavlova vnučka, Helena Gerlichová. (Patří druhé Jackově dceři, kterou – protože nemá k příběhu přímý vztah – jmenovat nebudeme.) Přišla i se svými třemi dětmi a prý – dědečku, už tě nebudeme zanedbávat, máme tě rádi a chceme se o tebe starat.“ Starý muž se rozcitlivěl a…. začaly problémy.

Peníze

Vnučka Helena prý za sebou měla několik problémových vztahů a – jak se shodují obě ženy, Hadravová i Vlčková – také spoustu dluhů a je v insolvenčním řízení. Protože jak pana Jacka, tak i jeho přítelkyni Vlčkovou postihovaly už neduhy stáří, oba špatně chodili, »mladá posila« v podobě Heleny Gerlichové se hodila. Dcera Hadravová se s otcem, jak už bylo zmíněno, nestýkala.

„Doma toho moc neudělala, ale pořád do Pavla hučela, jak ho má ráda a jak ho milují její děti. Vodila je sem pravidelně a Pavel pak vždycky objevil, že hrnek, kam si odkládal dvacetikoruny a padesátikoruny, je prázdný. Ale mlčel,“ říká paní Vlčková.

Pláč

Pan Jacko nakonec svěřil vnučce vkladní knížku se 130 000 korun a dal jí podpisové právo. „To bylo někdy v lednu 2009 a v únoru na ní už bylo jen 400 korun. Ona všechno vybrala, ale to jsme se dozvěděli až o rok později, “ pláče paní Vlčková.

Smír v rodině

Dceru pana Jacka, Marii Hadravovou, podle jejích slov už dlouho trápilo, že si s otcem přestala rozumět. „Řekla jsem si, že někdo musí udělat první krok, a tak jsem před jeho devadesátinami k němu poslala svého syna, jestli mu můžeme přijít přát. Otec nás pozval a všechno se vrátilo, jak bylo kdysi.“
Když panu Jackovi přišel na poštu šek s úroky z jakéhosi vkladu, chtěl ho připsat na spořitelní knížku. Tu ale měla vnučka Helena a vrátila ji až po velkém zdráhání. „Tak jsme uviděly, že je prázdná,“ konstatují shodně dcera s přítelkyní pana Jacka. 

Prý ho to hodně zasáhlo. Peníze měl určené na péči o sebe ve stáří (což mu vnučka slíbila) a na svůj pohřeb. „On ho chtěl vojenský, s kapelou a čestnými salvami, a to něco stojí. Hodně o tom mluvil, byl to takový jeho sen, jak to rozloučení s ním proběhne,“ vysvětluje paní Vlčková. A ke všemu se ukázalo, že knížka je blokována ve věci „…insolvenčního řízení úpadce Heleny Gerlichové.“

A všem bylo jasno. Pavel Jacko měl ale významného zastánce. Byl jím Milan Čajdík, krajský koordinátor – terénní pracovník Československé obce legionářské, který se o Pavla Jacka jako o válečného veterána staral. Právě jeho slova jsou víc než důležitá.

Svědectví

„Mohu potvrdit, že pan Jacko svoji vnučku přede mnou obvinil z podvodného jednání. Řekl, že ho okradla o 130 000 i o další peníze, že se vloudila, vetřela do jeho přízně a podvedla ho,“ řekl Nedělnímu Blesku doslova pan Čajdík. Navrhl tehdy panu Jackovi podání trestního oznámení na Helenu Gerlichovou, ale on odmítl. „Přece jen je to vnučka, rodina, řekl mi tehdy. Ale strašlivě se tím trápil, vzala mu chuť žít,“ vzpomíná Milan Čajdík. Spojil se ale s vedením společnosti, která vkladní knížku pana Jacka spravovala, a vymohl pro něj alespoň polovinu zbylých obstavených peněz.  

Vnučka

Helena Gerlichová žije a pracuje v Horské Kvildě, na biofarmě. Podle místních lidí je to ale ve skutečnosti útočiště vyznavačů čínského učení feng-šuej a rozlehlý dvůr patří peněžníkovi Frankovi z Prahy. „Jestli o mě budete lhát, odpykáte si to,“ vyhrožovala reportérům Nedělního Blesku, zatímco její přítel nás fotografoval mobilním telefonem. „Děda mi svoje peníze dal dobrovolně a já si s nimi mohla dělat, co chci. Hadravová i Vlčková mě křivě obviňují, lžou, nevěřte jim,“ ukončila rozhovor před staženou závorou obřího penzionu.

Závěť

Na pohřbu svého dědy nebyla, nepřispěla na něj. Vše uhradila Marie Hadravová. „Alespoň že táta stačil zrušit závěť, ve které jí odkázal byt. I na něj si brousila zuby,“ krčí rameny dcera člověka, který v životě vybojoval spoustu bitev. Tu poslední, se svojí krví, už nedokázal vyhrát. A možná ani nechtěl…