V seriálu Ulice jste jedna ze služebně nejstarších. Není to po devíti letech už přece jen trochu stereotyp?

„Ta slupka možná působí zdánlivě stejně, ale střídají se scenáristé i režiséři, takže v tomto ohledu je to pořád něco nového. Musím to zaklepat, ale zatím nemám pocit stereotypu. Od devadesátých let jsem na  volné noze, do divadelního angažmá už bych nechtěla. Ale Ulice mi vlastně svým způsobem supluje to určité místo, kam člověk patří. Dominik z vrátnice mi už při příchodu donese scénář a prohodíme pár vět, Monika v kantýně ví, jakou piju kávu… Pokaždé se prostě vracím mezi své lidi a to je hrozně příjemný pocit.“

Napadlo vás, když jste v Ulici začínala, že by se z ní mohl stát takový megaprojekt?

„Naprosto ne. Pro mě to navíc tehdy byla dost okrajová práce. Měla jsem jednu z hlavních rolí v jiném seriálu a tady v Ulici jsem byla spíš do počtu. (směje se) Nepřikládala jsem tomu žádný význam. Nakonec ten druhý seriál rychle skončil, ale Ulice se stále drží apořád je to fajn.“ 

Jste ještě vůbec pro lidi Ljuba Krbová, nebo už spíš Anička Lišková?

„Často se stane, že si člověk prostě nevzpomene na mé jméno, tak zavolá: Jé, Anička! Nebo: Dobrý den, paní Lišková! Nejvíc mě ale překvapilo, kolik lidí se na mě obracelo, když má postava řešila v seriálu nějaký problém. A za to si Ulice vážím, protože se v ní neřeší jen kdo s kým, ale i jiné nepopulární problémy, které patří k životu. A  jsem až překvapená, kolik lidí je ochotných o tom zapříst rozhovor, říct, že jsou rádi, že se tam ten problém objevil, protože oni sami v něm žijí a  je pro ně úleva vědět, že v tom nejsou jediní.“

Máte s Aničkou Liškovou něco společného i v reálu, nebo vás jen stejný obličej?

„No… Já jsem strašně ráda, že mi scenáristé vyšli vstříc v tom, puťku domácí trochu emancipovali…“

Je fakt, že to bývala hrozná…

„Slípka! A to mi dělalo velké problémy. Tvrdila jsem, že ženská, která si vezme dítě z děcáku a vychovává ho, tak prostě taková slípka být nemůže. To je v jasném rozporu. Takže ještě jednou díky scenáristům, že mě vyslyšeli. I když pořád je to na Ljubu Krbovou hodně klidná voda.“ (směje se)

To asi klamete tělem. Působíte docela křehce.

„To ano. Ale na druhou stranu se už spoustu let věnuju bojovým uměním, miluju adrenalinové cesty po světě, jsem hodně sportovně založená a vzhledem k mé profesi se dá říct, že prostě ty »běsy« ve mně jsou.“

Když jste se v dětství rozhodla stát herečkou, doma prý nezavládlo zrovna nadšení…

„Ono u nás vždycky herectví mělo své místo. Dědeček hrál ochotnické divadlo, i táta, ten dokonce třeba s Luďkem Munzarem, i moji bratři natáčeli… Ale nikdo se tomu nevěnoval profesionálně a všichni počítali s tím, že až uzraje čas, tak si také najdu nějaké slušné občanské povolání, které mi dá do života jistotu. (směje se) Jenže já jsem prostě takový vytrvalostní typ, takže jsem si to doma prosadila.“ 

Vidíte. A pak jste své dceři hereckou dráhu sama vymlouvala.

„Pravděpodobně jsem byla vemlouvavější než moji rodiče, kteří přece jen neměli jedináčka, měli nás pět, takže nebylo tolik času. (směje se) Dcera tu tendenci také měla, navíc se její nejlepší kamarádka na DAMU hlásila a obecně má mezi mými mladými hereckými kolegy hodně kamarádů. Naštěstí mi to, že si nakonec vybrala jinou profesi, nikdy nevyčetla. Vybrala práva a překvapilo mě, že je opravdu dostudovala.“

Vy jste jí nevěřila?

„Spíš jsem si myslela, že je příliš temperamentní na to, aby dokázala pět let sedět nad zákoníky a šprtat paragrafy. Čekala jsem, že po roce přijde s tím, že to byl omyl a co by jako bylo dobré dělat teď. Ale pravděpodobně má tu vytrvalost po mně.“

Jste si hodně podobné?

„Naprosto. Jen Anička je chytřejší po tatínkovi. Ale co se povahy týče, tak jsme si hodně podobné, což je hrozně fajn. Usnadňuje nám to komunikaci. Když se pohádáme, tak já díky té povaze poznám, čím jsem ji naštvala, a také vím, jak to odbourám. Akorát si vždycky musím dát pauzu, abych to taky stihla vydýchat.“ (směje se)

Chodí si za vámi pro rady? Třeba co se týče chlapů?

„To je velmi ožehavé téma. Můj muž má jedno úžasné přísloví, které jsem dlouho nechápala, a to zní: Není zkušenosti kromě zkušenosti. A je pravda, že určité zkušenosti jsou nepřenosné. Dítěti můžete říkat stokrát: Nesahej na ta kamna, spálíš si ručičku! Dokud si na ně nesáhne, tak nevěří a má pocit, že tam je hezké teplo. Takže ano, musela jsem ustát několikero jejích spálení, o nichž jsem věděla, že k nim dojde. Ale taky jsem věděla, že nemá smysl jí do toho mluvit.“

Vy sama jste z pěti sourozenců, nechtěla jste sama také větší rodinu?

„Chtěla, akorát se mi to nepovedlo. To je asi jediná věc, která mě v životě opravdu mrzí. Že jsem se nedostala do Národního, to mě nebolí. Ale že nemám víc dětí, to ano.“

Asi jste hodně mateřský typ.

„Mám děti hodně ráda, ráda se jimi obklopuju. Protože to je nejlépe investovaný čas. Bohužel děti máme většinou ve věku, kdy to ještě nejsme schopní akceptovat, a spousta maminek spěchá po porodu zase rychle do práce. Pak si pořizují chůvy a mají pocit, že tak je to v pohodě. Ale ochuzují se o něco, co už pak nikdy nedoženou. Jenže zkuste to říct holce, která má rozjetou kariéru a  do toho otěhotní, přičemž ani jednoho se nechce vzdát. To jí nevysvětlíte.“

Vy jste byla na mateřské zodpovědně tři roky?

„Tři roky ne. Ale rok jsem kojila, takže to jsem nedělala vůbec nic, a do dvou let jsem pracovala minimálně. Až pak, když už jsem i namalé viděla, že už jí tak trochu lezu na nervy a chce začít poznávat svět, tak jsem si vypomohla známou, která mi Áňu občas hlídala. Ale ještě před jejím nástupem do školy jsem přešla na volnou nohu, takže jsem nebyla v takovém zápřahu a hrozně jsem si ji užila, za což jsem nesmírně ráda. Protože kde by dneska byly ty úžasné role? V propadlišti dějin. Kdežto tohle mi zůstane napořád.

Díky manželovi už je z vás dokonce i babička.

„Ano, vyvdala jsem vnučku! (směje se) A užívám si to! Jak říkal můj tatínek, který měl pět dětí, a tím pádem spoustu vnoučat: Vnoučata, to je teprve ono! Ta si půjčíte, pohrajete si s nimi a zase je pěkně vrátíte! A ještě jste u toho dítěte ten populární, protože na vás ta výchova neleží. Ta důslednost, tresty a podobně, to je na jiných.“

Takže se těšíte i na dceřiny děti?

„Strašně! A ona s tím počítá, ví, že budu hlídací babička, a že si tak vynahradím ten nedostatek vlastních dětí.“

Jste šest let vdaná…

"No jo, ale jsme spolu už jedenáct!“

Čím vás Ondřej Neff dostal?

„On působí profesorským dojmem. Ale je to nesmírně citlivý a zábavný chlap. Svaly a kučery u každého časem doznají určité proměny, ale tyhle věci zůstávají.“

Brali jste se poměrně krátce po tragických rodinných událostech, po vraždě dcery vašeho partnera. Šlo tedy o jakousi snahu to špatné aspoň trochu vykompenzovat?

„Přesně tak. My bychom se jinak nebrali, vůbec to pro nás nebylo důležité. Bylo to hlavně o tom udělat si radost, hezký den a zážitek. Ta svatba samotná na tom vlastně byla nejméně podstatná. Udělali jsme si ji velmi komorní, v přírodě, byl to takový svátek podle našich představ. Neplánovali jsme to, celé to vzniklo během pár dnů. Ani výročí svatby neslavíme, vlastně si to datum ani pořádně nepamatujeme. Jde o to to hezké prožít, ne si to pak připomínat a oslavovat to. Takže mu fakt nebudu vyčítat, když mi na výročí nepřinese kytku.“ 

Nosí on vůbec kytky? Nevypadá zrovna jako romantik.

„Není romantik v pravém slova smyslu, ale dělá pokroky. (směje se) Ví, že nejsem na dary a že by mě s briliantovým prstenem akorát uvedl do rozpaků. Ale třeba minulý rok jsem od něj k narozeninám dostala jeden z nejkrásnějších dárků vůbec. Máme tříletou ohařku Noru a on o ní pravidelněpíše na svůj web takové denní příhody. Navíc ji i často fotí. Pořád jsem prosila, že bych z toho chtěla knížku. No a on to minulý rok s mou dcerou hrozně tajně připravil, nechal to celé vytisknout a já jsem dostala obrovskou knihu, což jsem dojetím obrečela. Musel nad tím strávit spoustu času, kdežto pro briliant by prostě šel ke klenotníkovi, koupil ho a hotovo.“

Zarazilo mě, že celou dobu mluvíte o svém muži jako o Neffovi. Doma mu říkáte jak?

"Neffí.“

A on vám říká Ljubo, nebo Krbová?

„Nene, on mi říká ještě úplně jinak. Různými zdrobnělinami velmi soukromého rázu. (směje se) A ano, občas mi říká Krbulko. Když už mi řekne Ljubo, tak vím, že se jedná o nějakou smrtelně vážnou záležitost.“

Takže vy taky nasazujete Ondřeje, až když je zle?

„Ne, mně stačí tón hlasu.“ (směje se)

A kdy ten výstražný tón musíte používat? Dočetla jsem se, že jste žárlivá, souvisí to?

„To byly asi články staršího data. K raným stadiím vztahu podle mě žárlivost patří, protože toho druhého chcete mít jen pro sebe. Tím, jak se postupem času vztah ukotvuje a upevňuje, tak vám dojde, že k němu patří i důvěra. A  že čím svobodnější ten vedle vás bude, tím větší je pravděpodobnost, že kdyby někde uklouzl, nepůjde o nic závažného.“ 

Opravdu se k takové toleranci dá dospět?

"Dá, ale rozhodně to není za rok. Za těch jedenáct let už ano.“ (směje se)