Očima Františky: Smrt Bartošové byla těžkou prověrkou vkusu

Doba, jež od tragické smrti někdejší princezny lacině líbivého popu do posledního rozloučení s ní v pražském strašnickém krematoriu proběhla, byla nabitá hysterií, vypjatými, více či méně uvěřitelnými emocemi, osočováním, bitkami.

Stala se šancí pro poslední velkou exhibici pozůstalého chotě Josefa Rychtáře, jenž po boku své ženy Ivety žil a možná ještě žije v dojmu, že se stal díky jejich svazku celebritou, součástí šoubyznysu. Bohužel díky své jednoduchosti, výbušnosti, sklonu k agresi svou zamýšlenou roli Romea těžce nezvládnul. Pro většinu lidí se stal chlapem, který ji dostal do hrobu. Na jeho adresu padala slova (cituji) zmrd, dokonce vrah.

Na své si přišel i další exhibicionista - známý ochránce zpěvačky, neméně kontroverzní Zdeněk Macura, který je spíš vnímaný jako úsměvný magor, psychicky narušený člověk s touhou po slávě. A přidaly se i jiné tristní figurky, jež ze smrti Bartošové euforicky vytěžily pár vteřin slávy před plénem publika. Hlídkujícími novináři, fotografy, kamerami…

Knoflíky lásky a oříšky bizarnosti

Malá Uhříněves za Prahou, kde Bartošová žila, se stala nejsledovanějším místem v zemi, takovým malým pupkem matrixu. Ti, co bydleli v blízkosti Ivetina domu, začali ztrácet nervy. O bývalém poklidu mohli jen snít. Fanoušci si udělali výlet z blízka i daleka, přijeli i ze Slovenska. Před domem zpěvačky zapalovali svíčky, pokládali květiny, fotografie, vzkazy na rozloučenou, které choť Rychtář pravidelně koly auta zkraje plenil, věčně v nervech přejížděl. Iveta se stala malým českým Elvisem Presley, chtělo by se podotknout.

O dění nebyla nouze – jeho pilní protagonisté se snažili, média měla o čem veřejnost informovat. Také dala slovo psychologům, psychiatrům včele s tzv. provařeným MUDr. Cimickým. Rovněž grafologům poté, co pár hodin po skonu manželky pan Rychtář exhiboval před médii jejími vzkazy na rozloučenou. Před kamerou se ke slovu dostala i čarodějka! (VIP zprávy TV Prima) a morfolog. Byl to mladší muž sedící na dvorku před auťákem (tak trochu Hrabalovy Slavnosti sněženek), kde rozebíral, jak mohly lícní kosti, klenba lebky, oční oblouky předznamenat osud zpěvačky. Nutno říci, že tohle TV poselství (už nevím, zda Primy či Novy) mě dostalo víc než čarodějka do kolen. Každopádně všichni oslovení říkali více méně obecné, všem známé pravdy. Brnkali na strunu jménem povrchnost.

Krutá realita

Třináct dnů, jež do pohřbu od smrti Ivety uplynuly, bylo zkrátka nadupáno sledem událostí. Publikum veřejnosti se přesto začalo nudit. Absurdity, etudy šílenosti se staly denním chlebem, všedností.

Na začátku všichni byli v šoku, nikdo si sarkasmus, trapný vtípky na adresu Bartošové nedovolil. Před pohřbem se sociální síť facebook, která je jakýmsi vox populi, začala hemžit krutou ironií, drsným humorem. Jistá nejmenovaná TV redaktorka si povzdechla, proč je pohřeb Ivety zrovna dneska, kdy hrajeme s Kanadou a ona to musí sledovat a nikdo neví, co se vyvrbí, jak dlouho to bude muset zpracovat. O snímku fotografů, jež sedí na schodech před vstupem do strašnického krematoria, posílají fotky do redakcí, nemluvě. Jasně, taková je realita, ale taky existuje něco, čemu se říká pieta! Ctěná iluze piety! Dobré vychování.

Úplně nejvíc se mnou zamávaly tzv. mobil selfie z místa: „Kdo si neudělá selfie, jakoby tady nebyl.“ Jednoho zamrazí. Proboha, až tak? Rovněž bych mohla zmínit fotky syna Bartošové, který jde do školy a s úsměvem se z ní v den pohřbu matky vrací. Mohla bych licitovat nad povinností novin, TV informovat o dění a taky mohla bych licitovat o pohodě jejího syna Artura, který s mámou ustál nemožné. Byla to maska nebo ne? Do takových úvah se pouštět nebudu. Troufám si tvrdit, že to, co po smrti Ivety, včetně pohřbu, jehož se máma, sourozenci, rodina, syn, celebrity nezúčastnili, je vlečkou zpěvaččina neméně rozporuplného života. Jisté je, že ona - Iveta Bartošová, má konečně klid. Zhodnocení prověrky lásky, vkusu nad smrtí člověka, které sebevraždou vyprovokovala, je na vás., vážení. Asi tak nějak.