Devětašedesátiletá Welch v biografii Raquel: Beyond the Cleavage (Raquel: Nejen dekolt) nejen bilancuje, ale také se zamýšlí nad tím, jak těžké je smířit se s odkvétajícím půvabem. Zejména pro hollywoodskou hvězdu, kterou dokonalé tělo a krásná tvář vynesly ke hvězdám.

"Všichni se shodneme na tom, že stárnutí je náročné, ale věřte mi, že pro blednoucí sexsymbol je ještě náročnější," tvrdí natvrdo ve svém díle slavná autorka. A z toho, co napsala, vyplývá, že léta ji donutila bilancovat. Přiznat si, co všechno sláva dala a jak velkou daň musela za ni zaplatit. A také je zřejmé, že krása je pro Welch celoživotní povinností. I v nynějším věku, v němž se řada žen soustředí na jiné hodnoty, než jsou míry figury.

I v sedmdesáti řehole

„Zastupuji krásu, idealizovaný pohled na ženy. A jsem tak chápána," řekla v hotelu na newyorském Manhattanu Welch v interview pro Reuters. A v rozhovoru tato americká herečka (mimo jiné známá i ze snímku Zvíře s J.P. Belmondem) rovněž podotkla. „Podívejte se na mě. Tělo mi docela dobře slouží. Jistě, že to stojí úsilí. Každý den asi hodinu a půl cvičím jógu, jím racionálně..."

Welch ve své knize mimo jiné píše, jak se musela vyrovnat s frustrujícím ženským přechodem. Kterak experimentovala s hormonální substituční terapií a dávkami estrogenu, aby nakonec zakotvila u pravidelného cvičení jógy a zdravého jídelníčku. Odstranila z něj sůl, cukr, kofein. Snídá bílky a obilniny bez pšeničné mouky. Po šesté hodině večer už nic nepozře. Plastickou chirurgii chápe jako poslední možnost. Přednost dává mistrně aplikovaným injekcím botulotoxinu.

Úsilí, které devětašedesátiletá žena věnuje svému tělu, se může jevit až patologicky. Zdravě se dá žít i jinak. I bez takového drilu, jehož je schopna oběť slávy a krásy Raquel. I když ona tvrdí, že se s datem narození vyrovnala. A věk podle ní přináší odpovědi na otázky, jež dříve není lehké rozlousknout. Zvlášť pro impulzivního člověka, jakým je ona. S tímhle dovětkem nelze než souhlasit.

Krédo s otazníkem

Raquel je při svém životním účetnictví leckdy rozdvojená. Jakoby nevěděla, co zanést do kolonek má dáti dal. Na jedné straně poznání, na druhé touha být nadále produktem továrny showbyznysu...

Stačí citace z knihy: „Cítila jsem, že pro lidi jako člověk nic neznamenám. Ti se starali o symbol – o tu v malých bikinách z jelení kůže, s rozkročenýma nohama. A neuvěřitelně útlým pasem." Takto Welch vzpomíná na jednu ze svých rolí. Spoře oděnou pravěkou ženu ze snímku One Million Years B.C. (Milion let př. n. l.) z roku 1967. Superžena typu Amazonky byla úžasná,“ jihne Raquel a zároveň podotýká, že ona se od ní liší.

"Jsem silná žena, ale nejsem jako ona," tvrdí Welch, jež svou kariéru odstartovala v devatenácti. Čtyřikrát se rozvedla a doma netrávila moc času. Obě děti bylo těžké vychovat a ještě těžší s nimi později znovu navázat vztah. To Raquel trpce připouští stejně jako fakt, že mnoho věcí šlo udělat lépe.

Raquel Welch knihu napsala mimo jiné proto, aby ostatním stárnoucím ženám připomněla, že strach a úzkost nemají jen ony. Že ikony sex-appealu jsou na tom ještě hůř. A pokud ona tyhle frustrace překonala, pak to jistě zvládnou i ostatní. Nicméně si dovolím připomenout, zda Welch svým disciplínou, pro standard nepřijatelnou askezí, nebude spíš odkvétající krásky stresovat. A jejich pocit selhání a postupující nedokonalosti spíš neprohlubovat.