S kolegy z J. A. R. tehdy vyhrávali na diskotéce U Holubů. S Romanem se známe hodně dlouho. Sedli jsme si a prolezli krabice se stárnoucími fotografiemi. Vypili jsme u toho docela slušnou dávku piv ...

Probíráme se starými fotografiemi, a ty se přitom nerad fotíš?
Velice nerad. Jako milovník všech těch pohublých britských hudebníků s propadlými tvářemi jsem se se svým knedlíkovým obličejem stále ještě úplně nesžil. Fotky jsou pro mě často artefaktem něčeho, k čemu se už nechci vracet. Likviduje mě, když vidím všechny ty, které jsem měl rád a kteří už nejsou. Můj odpor k focení se začal projevovat v osmé třídě základní školy, kdy mě má akční maminka přihlásila na zkoušky na pražskou konzervatoř, kam jsem byl bohužel přijat. Ze Sušice, z téměř vesnického relativně normálního prostředí, jsem se tak najednou sedmimílovým skokem ocitl ve víru kamerových zkoušek, hodin herectví, pantomimy a také dost velké exaltovanosti, na niž si můj kulatý obličej velmi těžko zvykal.

Přečtěte si celý rozhovor s Romanem Holým!