Když se ho sociální pracovnice zeptala, jak by se chtěl tedy jmenovat, řekl, že se mu moc líbí jméno Pomeje.

Tento okamžik je nejen smutným milníkem ve vztahu syna a táty, který se o něj staral, když jeho máma omámená alkoholem a prášky páchala sebevraždy. Je ukázkou toho, kam až může zajít ovlivňování dítěte, jehož největší starostí v tomhle věku by mělo být, jestli má mít čepici kšiltem rovně, nebo na stranu.

Někdo si možná vzpomene na případ Terezky Smutné (14), která byla matkou proti svému otci manipulována tak důkladně, že ho začala nenávidět. Začalo to jednoduchým přáním jejího táty, že by se s ní chtěl občas (dvakrát měsíčně) vidět, a to za pokud možno důstojných okolností. Matka, jednající z pozice moci, mu nejen přestala dceru „půjčovat“, ale štvala ji proti němu tak důkladně, že když už se dcera s tátou setkali, vykala mu, plivala na něj a v kině si sedala do jiné řady, protože „vedle toho pána“ nechce sedět.

Soudci, který upřímně toužil tento případ vyřešit, nezbývalo nic jiného, než dceru dostat mimo dosah matky. Matka mohla pobytu dcery v sanatoriu jednoduše zabránit. Stačilo by, kdyby přestala dceru proti otci ponoukat a předávala ji jak má. Stačilo říct: Já jsem tvoje máma, a on je tvůj táta. Oba tě milujeme.

Otec už dávno ví, že jeho vztah k dítěti je mnohem důležitější, než osobní spor s matkou. Už jí dávno odpustil, už dávno neřeší staré kostlivce. A ví to i ona, což jí ovšem nebrání používat (z pozice dáno přežitého modelu dítě = matka) svou dceru jako zbraň pomsty, jejíž důvod už nezná ani ona sama.

Indoktrinace dítěte je zločin, ten nejhorší, jaký lze páchat na živé bytosti. Neříkám, že tohle je případ Artura. Tvrdím jen to, že kluk v jeho věku by měl řešit hlavně to, jestli nosit čepici s kšiltem rovně, nebo na stranu.