Jako kluk se Martin hodně hýbal, hrál tenis. „Věnoval jsem sportu víc času než učení, tak jsem šel na střední odborné učiliště elektrotechnické. Jenže právě sport mě brzy hnal k vyšší ctižádosti,“ líčí dnes cesty, kterého ho dovedly až k herectví. „Otec je absolvent fakulty tělesné výchovy a sportu v Bratislavě, a tak jsem uvažoval o stejné škole.“

Jenže po maturitě zkusil přijímačky na brněnskou JAMU a herectví zvítězilo. „Přišel jsem ke zkouškám s tím, že mám rád poetiku Lasici a Satinského, Semaforu a že bych chtěl dělat divadlo malých forem. A u toho také stále zůstávám. Už desátý rok vedu Divadelní spolek Frída, hrajeme v Brně v Divadle Bolka Polívky, po zájezdech, teď nejnověji od září také v Praze v Kalichu. Provozovat autorské divadlo vyžaduje nejen kreativitu, fantazii, nápady, ale také osobní disciplínu. Když je někdo neklidný, jako já, právě sport ho disciplinovanosti stále učí. Bez ní totiž nemůžete vyhrávat.“

Martin Trnavský
Autor: Michaela Feuereislová

Od tenisu na vodu
Vraťme se však zpátky ke sportu. V určitou chvíli Martin věděl, že v tenisu už lepší výsledky mít nebude. V té době ho kamarád upozornil na jachting a zavedl ho za Karlem Hrubým, veteránským mistrem světa ve třídě FINN. Ten mladého adepta nejdřív pěkně podusil. Čekala ho spousta brigádnických hodin, například musel natírat ploty nebo opravovat starou loď. „Když viděl, že jsem neodbytný, začal jsem ho bavit,“ vzpomíná herec na svého prvního trenéra, který ho za dva roky dovedl až k titulu mistra republiky. „Tehdy jsem byl pořád na vodě, naučil jsem se pozorovat vítr, mraky, každé hnutí vzduchu. Díky tomu jsem vyhrával.“ Jachting vyžaduje dobrou fyzičku, i na tom tedy pilně pracoval. „Měl jsem devadesát pět kilo svalové hmoty - když jsem přišel na přijímačky na JAMU, vypadal jsem mezi ostatními kluky jako Arnold Schwarzenegger.“ Soutěživost herci zůstala, stále ještě závodí, loni skončil v republikovém žebříčku osmý. Mohl být i druhý, ale jeden závod vynechal.

Fotogalerie
6 fotografií

Proč si bere neoprén?
„Mám rád spoustu českých vodních ploch, ale nemusím Nechranice,“ přiznává, že dnes už závodí přece jen hlavně pro zábavu. „Jsem narozený ve znamení Ryb, možná proto mám takový vztah k vodě. Rád také sjíždím řeky, Lužnici jsem jel snad dvacetkrát. Teď na jachting nemám tolik času, zato jsem objevil pro sebe novinku – kiting. Nedávno jsem se učil kajtovat v Chorvatsku a na Rujáně. Na Severní moře se však musím pořádně vybavit neoprénovým oblekem. Já sice vodu miluju, ale studenou rád nemám,“ přiznává sportovec jednu ze svých slabůstek.

Co je kiting

Postavíte se na prkno, podobné snowboardu nebo surfu, ke kterému je ukotvený padák. Ten musíte dostat do výšky a nabrat do něj vzduch. Pak už jde jen o to, umět se na prkně udržet, když se rozjede – po moři, písku nebo po sněhové pláni.

Kitting patří mezi adrenalinové sporty
Autor: archiv redakce

Na hory, do lesa, na pstruhy
Vodácké zábavy patří přece hlavně k létu, jenže co v zimě? „Dělám spoustu sportů, pořád dobře hraju tenis a v zimě jezdím na hory. Na lyže i na snowboard, nejraději do Itálie. Hory jsou pro mě skoro stejně přitažlivé jako voda, kdysi jsem dokonce uvažoval o tom, že budu v Tatrách dělat nosiče. Když jsem ale zjistil, že se začíná se čtyřiceti kily a dobrý nosič má pak na zádech i osmdesát, přešlo mě to. Vyzkoušel jsem i lezení, jenže ani to nebylo ono.“

Hory jsou pro Martina téměř stejně přitažlivé jako voda, letos lyžoval v italské Marmoladě.
Autor: archiv redakce

Co pro něj také sport představuje? Mimo jiné dobrou partu. „To ovšem neznamená, že nechci podávat výkony. Pořád mám v sobě motor, který mě nutí dostat ze sebe všechno. Dřív jsme jezdili třeba sto kilometrů na kole na plný plyn“. Když po takové jízdě člověk prostě padne a ví, že ze sebe vydal všechny síly, je to skvělý pocit. Ideální pak je, když můžete odpočívat s přáteli, v dobré společnosti.“

Čistička hlavy
Martin je přesvědčený, že kdyby neměl sportovního ducha, ani jeho divadlo by nebylo tam, kde dnes je. Jenže přece jen tady najdeme rozdíl. „Jednou mi Ivo Krobot řekl, abych nechodil do divadla jako na trénink. Já to tehdy tak měl – natrénuju, pak přijdu a předvedu. Jenže tak to nejde. Musíte chodit do lesa, procházet se, přemýšlet, mluvit sám se sebou. Miluju přírodu, toulání kolem vody. Taky rybařím, jezdím na jižní Moravu na pstruhové vody. To je úžasný zážitek a ještě si krásně vyčistíte hlavu.“

Řecké ostrovy si Martin oblíbil tak, že například Lefkadu projezdil křížem krážem.
Autor: archiv Martina Trnavského

Cesty a zastavení
Přestože není moc času se někam vracet, dvě země si herec zamiloval. „V zimě italské hory, v létě řecké ostrovy. Třeba Lefkadu jsem projezdil na motorce křížem krážem. Zajížděli jsme do přístavů, kde zrovna vykládali čerstvé ryby, člověk si je mohl hned nechat připravit. A taky posedět s lidmi, kteří mají velké srdce a jsou nesmírně otevření.“ Motorku Martin nemá, občas si ji ale půjčuje a jede se projet městem nebo kousek ven. Prostě potřebuje pohyb, rychlost. „Ale v Brně jsme měli dům se zahradou a tam jsem objevil zase jiné zážitky. Starat se o trávník a o květiny mě hrozně baví; pozorovat, jak něco roste, je úžasné.“

Umění života
Jak je vidět, neposednost umí vyměnit za rybářský klid nebo zahradničení. A ještě něco ho na pár hodin dokáže připoutat na jedno místo – dobré jídlo. „Nevařím, ale umím hodovat. Je jedno, jestli je to v luxusní restauraci, kde utratím nehorázné peníze třeba za ryby nebo mušle, nebo když mi doma předloží dobrou polévku. Odmala jsem polévkový. Zbožňuju dršťkovou, babička dělala mléčné polévky, od prababičky si pamatuju třeba na skvělou květákovou s vajíčkem.“ Zážitek je ale i buřt opečený nad ohníčkem někde u vody nebo právě čerstvé mušle, které teď ochutnával v Chorvatsku. A protože Martin dokáže se stejným zápalem vykládat jak o sportu, tak o divadle nebo rybaření a jídle, nejspíš opravdu nedělá nic napůl. I v tom je umění života.