STUDÉNKA: Exkluzivní zpověď strojvůdce: Do smrti zbývalo 10 sekund!

To, že přežil, přičítá alespoň deseti andělům strážným a zejména tomu, že se jeho mozek těsně před srážkou změnil v perfektně fungující počítač. „Nevím, jak je to možné, ale bylo to tak,“ tvrdí dnes.

Za deset vteřin, zbývajících do nárazu, dokázal strojvůdce Šindelář rychlost vlaku snížit ze stopětatřicetikilometrové rychlosti v hodině na devadesát. Za život mu vděčí odhadem šest set lidí. Pro Nedělní Blesk Jiří Šindelář exkluzivně zavzpomínal, jak to tehdy doopravdy bylo.

Záblesk na trati

„Kousek za Studénkou se trať mírně stáčí doleva, dělá takový pozvolný oblouk. Jsou tam odstavné koleje a most stavěli právě přes ně. Bylo přesně 10.29 hodin a jel jsem rychlostí 135 kilometrů v hodině,“ vzpomíná strojvedoucí. Lokomotiva táhla čtrnáct vagonů, všechny byly stavěny na stošedesátikilometrovou rychlost až na jeden – ten měl jenom na stočtyřicítku. Rychlost vlaku se musela řídit podle něho.

Strojvůdce Šindelář tehdy nejprve uviděl záblesk, silný a ohnivý elektrický výboj. I na vzdálenost pěti set metrů byl naprosto zřetelný. Pochopil, že most padá, že se jeho konstrukce dotkla trolejí a přepálila je.

„Obě troleje se začaly vlnit mě naproti, bortily se. Současně jsem spatřil, jak se most hýbe, jako by s ním někdo kýval.“ Vlak v té době urazil zhruba padesát metrů za sekundu a Jiří Šindelář sám pro sebe procedil mezi zuby: „Do pr...., tohle už nezastavím.“

Cestující se po roce sešli na místě neštěstí! Čtěte ZDE!

Ručíte za lidi!

Každý strojvůdce ví, že odpovídá za životy lidí, kteří v jeho vlaku jsou. A každý se modlí, aby k situaci, kdy budou v ohroženi, nikdy nedošlo. „Já si něco podobného nikdy nepřipouštěl. Víte, mě k profesi strojvůdce přitáhl strýc. Dělal strojmistra ve vršovickém depu v Praze, a když mi bylo čtrnáct let, zařídil moji první jízdu na lokomotivě z Prahy do Strančic. Těch sedmadvacet kilometrů mi změnilo život.“

Mladý Šindelář se nejprve vyučil mechanikem motorových lokomotiv, pak vozmistrem a nakonec se stal strojvůdcem. To bylo v roce 1974 a začínal skutečně od píky. „Strojvůdce musí ovládat všechno, co s lokomotivou souvisí – právě proto, že má v rukách někdy i desítky životů.“

A tak jezdil nejprve jako posunovač – ze Strašnic »rozhazoval« vagony na jiná nádraží. Pak řídil nehodový vlak, kterému se říkalo »porodní bába«. Měl tři vozy včetně plošiny s jeřábem a do deseti minut od nahlášené nehody musel vyjet na trať.

„Řídil jsem jen dieselové lokomotivy, tahal jsem i posázavský Pacifik nebo náklady do Lovosic a Plzně.“ Na elektrické lokomotivy přesedlal po dalším studiu v roce 1983, jako elév. Znovu jezdil s pomocníkem, znovu začínal. Sjezdil kdeco v republice, za měsíc ujel hodně přes deset tisíc kilometrů. Netušil, že právě u Studénky se mu tahle praxe bude náramně hodit.

Před katastrofou

Osmého srpna loňského roku nastoupil Jiří Šindelář službu sedm minut po druhé hodině ráno. Z hlavního nádraží v Praze odjel do depa Vršovice pro lokomotivu Škoda 151 018. „S ní jsem se vrátil na »hlavák« a s rychlíkem 141 odjel v pět minut po čtvrté ráno do Bohumína.“

V Bohumíně měl strojvůdce Šindelář pauzu až do deseti dopoledne, čekal na příjezd expresu Comenius z Krakova. „Jeho deset vagonů připojili k mým čtyřem, souprava vážila asi 430 tun. Pak někdo spočítal, že zřícený most vážil přibližně také tolik.“

Nejméně sedmdesát procent míst ve vlaku bylo obsazeno. V Praze totiž koncertovala britská skupina Iron Maiden a spousta polských fanoušků jela na koncert právě vlakem strojvůdce Šindeláře. „Měl jsem jet přes Ostravu, Olomouc, Českou Třebovou, Pardubice a Kolín a všude tam měli přistoupit další rockoví nadšenci,“ vzpomíná Jiří Šindelář. „Už k tomu nedošlo.“

Viděno z lokomotivy

Šindelářova lokomotiva byla – stejně jako všechny ostatní – vybavena tachografem a černou skříňkou. „Ta zaznamená úplně všechno, na co strojvůdce sáhne. Dokonce i to, kde jsem zahoukal. A s přesností na deset centimetrů.“

Když Jiří Šindelář uviděl kousek za Studénkou onen ohnivý záblesk a dovtípil se, že most padá na trať, zareagoval bleskurychle. Stáhl sběrače (konstrukci na střeše lokomotivy, odebírající proud) z trolejí, odpojil tak vlak od zdroje pohonné síly a současně zapnul rychlobrzdu, kterou měl po pravé ruce. „Odhadl jsem, že do srážky zůstává tak deset sekund. To bylo v té chvíli spousta času na uvažování, co dál. Nevím jak je to možné, ale mozek mi začal pracovat nepředstavitelným způsobem.“

Strojvůdce si vybavil, že do podobné situace se před lety dostal jeho kamarád Jiří Haas v Rudné u Prahy. Jeho rychlík se tam srazil s lokomotivou a on přežil jen proto, že se zády opřel o releovou skříň.

Skok do strojovny

Jiří Šindelář doslova skočil do strojovny za kabinou strojvůdce, zabouchl dveře a hledal, o co by se opřel tak jako kdysi jeho kamarád. „Musel jsem stát zády k očekávané srážce a opřít se co možná největší plochou těla. K tomu se ve strojovně hodila jen skříň na nářadí.“ Zbývajících šest, možná sedm vteřin do nárazu bylo strašlivě dlouhých. Pak přišla rána a ticho, dlouhé a nepochopitelné.

„Lokomotiva váží devadesát tun a po nárazu má tendenci se zvednout a jít přes překážku. Stejně tak se chovají vagony. Život mi zachránil ten pozvolný oblouk kolejí, vozy mašinu nesešrotovaly, vyjely mimo koleje.“

Ticho vystřídal příšerný skřípot lámajícího se železa, praskot a dunění. Všude bylo spousta prachu, a když si strojvůdce Šindelář uvědomil, že žije, ucítil na břiše nesnesitelný tlak. „Byl to asi půltunový ventilátor, který se utrhl a spadl na mě.“ Plech na skříni na nářadí byl naštěstí slabý, prohnul se, tělo strojvůdce se do něj jakoby vlisovalo a po několika minutách se Jiří Šindelář osvobodil. Z rozseknuté hlavy mu tekla krev a oslepovala ho, ale přece jen uviděl, že lokomotiva nemá podlahu a že on sám dopadl na štěrk železničního náspu.

Záchrana přišla včas

„Hrabal jsem jako králík a tím štěrkem jsem se prohrabal ven. Vůbec nic jsem neslyšel, nikoho jsem neviděl. V šoku jsem šel po kolejích pryč. Pak jsem si ale řekl – ty pitomče, musíš zpátky, vždyť tam jsou lidi.“
To už byl slyšet nářek zraněných, prach kolem se rozptýlil a místo neštěstí se ukázalo ve vší hrůze.

„Jako první jsem uviděl ženu (pak jsem se dozvěděl i její jméno – Naďa Tomčíková), která se dostala oknem ven. Křičela, že je zdravotní sestra, a ptala se po něčem, co se dá použít jako obvazy.“

Z domu vpravo od trati přinesli prostěradla a ručníky a lidé, co se dostali ven a krváceli, měli alespoň provizorní ošetření. Asi po šesti minutách přiletěl vrtulník s prvními záchranáři a po něm sanitky. Přesto je ale bilance neštěstí hrůzná – osm mrtvých a sedmdesát raněných.

Snad bude líp

Jiří Šindelář je dodnes na nemocenské, lékaři mu operací odstranili z břicha krevní sraženinu, dlouho chodil se dvěma vývody. Fyzicky je už v pořádku, i když na břiše má stále bouli a v části levé nohy ztratil cit. „S psychikou je to horší. Léčím se na psychiatrii, beru dvoje antidepresiva a ta srážka se ke mně pořád vrací, hlavně v noci. Často nemůže spát a prochodím ji...“

Bývalý strojvůdce se do vlaku bojí usednout. „Zvládnu pantograf od nás ze Strančic do Prahy k doktorovi, ale na delší trať se opravdu necítím.“ Dráhy se k němu zachovaly – jak říká – hezky. Mohl jet do lázní nebo k moři, bere plný plat, pětadvacet tisíc čistého. „Bolestné a ještě nějaké další vyrovnání od ČSD dostanu, až skončím nemocenskou. Snad to už nebude trvat dlouho.“
Železniční neštěstí u Studénky policie stále ještě vyšetřuje. Firma ODS – Dopravní stavby Ostrava, která zřícený most stavěla, staví podobné stavby po republice dál...