Z polského přístavu Svinoústí (Świnoujście), kde absolvovala povinné závěrečné zkoušky, míří okolo Německa, Francie či Španělska na Sardinii, kam chce její posádka dorazit letos na podzim.

Dřevem obložená loď budí v přístavech pozornost nejen českou vlajkou vyvěšenou na zádi, ale také důsledně zachovaným retro stylem.

Pětice nadšenců, včetně současného kapitána plachetnice Jaroslava Vorla, zahájila stavbu lodi v létě 2003 na pražském Libeňském ostrově. Po vytvoření hrubé ocelové konstrukce jachtu převezla do Lázní Toušeň a letos v dubnu ji ještě bez kýlu dopravila do polského Štětína, kde loď v červnu dokončila. Majitelé se zdráhají prozradit, kolik peněz je plachetnice stála; zdůrazňují, že si stavbou splnili dětský sen.

Loď, která je zhruba dvaadvacet metrů dlouhá a pět metrů široká, pojme 12 lidí. Ti mají k dispozici šest kajut nazvaných podle jednotlivých světadílů, dvě koupelny, kuchyňský kout i společenskou místnost s kruhovým otvorem v podlaze, jímž je možné pozorovat život pod mořskou hladinou. K charakteristickým prvkům Panta Rhei patří i paluba pokrytá plaňkami z tvrdého a voděodolného indonéského dřeva bangkerai a dubový interiér.

Jméno Panta Rhei znamená ve staré řečtině "vše plyne", autorem výroku je filozof Hérakleitos z Efesu. Plachetnice zatím plní i další slavnou Hérakleitovu větu tím, že nevstupuje dvakrát do téže řeky a pluje bez návratů či delších přestávek trvale na západ. V současné době brázdí vody Baltského moře.

Majitelé lodi doufají, že si na provoz vydělají jejím pronajímáním dobrodružným výletníkům nebo třeba filmařům. Každé plavbě s nováčky předchází instruktáž o tom, jak se na jachtě chovat. Řadu pouček si pak nezkušení suchozemci rychle ověří na vlastní kůži. Například zjistí, že pokud si své věci neuloží do některé z mnoha vestavěných skříněk, bude jejich majetek při charakteristickém houpavém pohybu lodi volně poletovat podpalubím a v lepším případě kamsi zapadne, v horším trefí někoho z pasažérů.

Kdo si v kajutě zapomene důkladně utěsnit okénka, ten se zase může "těšit" na nocování v mokré posteli. A když cestující uvidí sílu vln narážejících v bouři na bok jachty, dají v duchu za pravdu varování kapitána, že při případném nutném opuštění lodi je rozumné skákat do vody na závětrnou stranu.

Posádka Panta Rhei také důsledně bdí nad dodržováním námořnických tradic. Na lodi se například zásadně nepíská - na velkých plachetnicích se totiž dříve vydávaly povely hvizdem na píšťalku, takže každé písknutí navíc mohlo vyvolat zmatek. Říká se také, že hvízdání přináší nepříznivý vítr a ruší mrtvé námořníky. K těm se váže i další zvyk, podle nějž se při přípitku neťuká sklenicemi o sebe. Mohlo by se totiž stát, že se náraz skla o sklo náhodou ozve devětkrát, což je počet úderů, kterými se zvoní hrana za zesnulé lodníky. Zvuk by prý také mohl dráždit žíznivého Poseidona, vládce moří.

Cestující se prý často děsí mořské nemoci. Většina z těch, kteří se na plachetnici vypraví poprvé, si však na houpání na vlnách rychle zvykne. Občas ale přijde bouře, při které zradí žaludek i ostřílené námořníky. Pro ty, které mořská nemoc přece jen postihne, má posádka Panta Rhei dvě prosté rady - nezdržovat se v podpalubí, kde se loď zdánlivě houpe mnohem víc, a důkladně se před plavbou zásobit kinedrylem.