Před víc než čtyřmi roky se rozhodl dělat dobrovolníka pro Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur. Což znamená, že je každý den do desíti až jedenácti hodin v kanceláři, ale za peníze pracuje jen přibližně dvě hodiny z tohoto času. Živí ho podnikání – cestovní kancelář Miki nebo obchod s japonskými potravinami v Praze 6.

Chat s Tomio Okamurou v redakci Blesk.cz

Byl jsem jinej

Tomiův charakter formovalo několik zásadních zážitků. „Když mi bylo pět let, šel jsem sám bez maminky v Tokiu do samoobsluhy a prodavačka mi řekla – jak to, že mluvíš japonsky, když nejsi Japonec? Tam jsem si poprvé uvědomil, že jsem jinej.“ Pak si vedle něj ve škole nikdo nechtěl sednout ve školní jídelně. V Čechách se mu zas vysmívali do Japonců.

Tatínek je prý typický Japonec, který pracoval od rána do večera, a maminka si neměla s kým povídat. Byla sama doma se třemi dětmi. Cítila se vykořeněná, až to skončilo tak, že se musela léčit v tehdejším Československu na psychiatrii. O Tomia a mladšího bratra se neměl kdo postarat, takže žili nějaký čas v dětském domově.

„Tam jsem zažil další zlom v životě – šikanu. Když mi přišly dopisy od rodičů, musel jsem si nechat nejdřív od starších kluků nafackovat, teprve pak mi je dali. Spal jsem na pokoji, kde nás bylo patnáct a jediné soukromí bylo na posteli pod peřinou. Tam jsem pochopil, že jsem nejen jinej, ale taky sám. Že si všechno musím vybudovat sám.“ Od té chvíle chtěl dokázat většinové společnosti, ať české nebo japonské, že se dokáže prosadit.

Dobývání světa

Když se maminka vyléčila, vrátili se do Tokia. Tomio v osmnácti odešel z domova, nesnesl tatínkovu náročnou výchovu. „Ještě v osmnácti jsem musel být každý den v šest večer doma. Všechny telefonní rozhovory se nahrávaly na záznamník, aby je mohl tatínek kontrolovat. Dával mi číst knížky o úspěšných Japoncích a já pak musel psát referáty, z nichž usoudil, zda jsem to správně pochopil.“ Jeho sny ale byly úplně jiné. Začal se živit jako popelář – v kšiltovce ho nikdo nebral jako cizince. Pak si našel práci prodavače v japonském kině, ale nakonec zjistil, že to nikam nevede a v roce 1994 odjel do Česka, kde začal učit japonštinu.

Po měsíci přišel další zlomový okamžik. Po kousnutí klíštěte dostal encefalitidu i boreliózu najednou, následovalo šest týdnů na kapačkách. „Tam jsem si uvědomil, že život může kdykoliv skončit a že je třeba ho prožít intenzivně a nepromarnit ho. Poslední věc, která mě pohnula dál, bylo to, že jsem v jednadvaceti obletěl zeměkouli a uvědomil si, jak je malá a že se dá něco změnit,“ vypráví úspěšný podnikatel.

Fotogalerie

5 fotografií

Maminka s tatínkem se nerozvedli, ale vidí se jen několik měsíců v roce. Starší i mladší bratr žijí v Česku.

Autor: archiv Tomia Okamury

Mám vizi pomáhat

Tou dobou už byl Tomio ženatý, přivezl si z Japonska dívku. „Naše manželství nakonec skončilo hlavně proto, že jsme byli moc mladí – mně bylo dvacet a jí sedmnáct. Dnes spolu ale vycházíme dobře a ona vede jeden z mých obchodů. Je zajištěná a myslím i spokojená.“

V jednadvaceti tedy Tomio začal rozjíždět svoje podnikání. Ozvala se mu cestovka, která potřebovala japonského průvodce, a nabídla mu 500 korun za hodinu, což byly krásné peníze. Brzy se zorientoval v turistickém ruchu, založil vlastní agenturu a nakonec získal i dvě největší japonské cestovky jako klienty. První rok už měl devět tisíc klientů ročně a obrat v milionech.

„Můj recept na úspěch? Měl jsem chuť pracovat pro lidi, aby měli radost z cestování. Stále mám vizi lidem pomáhat. Snažím se být upřímnej a pravdivej.“ Jediné, o čem odmítá mluvit, jsou jeho partnerské vztahy. Nechce, aby se rozebíraly na veřejnosti. „Na soukromý život si ale čas udělám,“ říká.

Peněz má dost

Okamura se stará o čtrnáctiletého syna, který randí s dcerou hokejisty Dominika Haška. Na rozdíl od svého otce na něj neklade nepřiměřené nároky. „Snažím se mu vysvětlit, že není důležité, co mám na sobě, ale v sobě. Jdu mu příkladem, protože mám troje odrbané džíny a dvě mikiny. Naštěstí nemá ty problémy, jaké jsem měl já. Zařídil jsem to už od začátku. Od tří let chodí do britské školy, která stojí 35 tisíc měsíčně, a on tam je v mezinárodním prostředí,“ libuje si Okamura.

Podniká od začátku bez jakékoliv dotace, nikdy si nepůjčil peníze v bance, a přesto vydělává podle svých slov několikanásobně víc než český premiér či prezident. Kdysi ho konkurence vydírala, tlačili na něj, aby se vrátil do Japonska nebo mu auto přejede syna. „To bylo před mnoha lety. Teď už mám čistou hlavu. Jsem vyrovnaný, a chci už jen vylepšovat svět. Proč bychom si nemohli říct víckrát denně dobrý den, děkuji... To by bylo hned o několik milionů hezkých okamžiků víc.“

Nejdražší pozemek

A co vlastně potřebuje k životu? „Mám pozemek na nejlepším a nejdražším místě v republice s výhledem na Pražský hrad i na trojský zámek, ve svahu na Břevnově, a bratr architekt už mi projektuje dům, který by měl symbolizovat moji hlavu.“ Chtěl bych, aby v něm žili i oba rodiče. Co se auta týče, nedávno si koupil levnější lexus, než měl předtím. Kabriolet vyměnil za sportovní typ. Má sbírku obrazů z poválečného období, jejíž cena se odhaduje na miliony (přesnou sumu nechce říct, bojí se zlodějů) a ze které si půjčují obrazy světové galerie. Některé jeho obrazy právě kolují na různých výstavách. „Sám odkupuji ze zahraničí obrazy od soukromníků, abych je vrátil domů, a myslím, že sbírka časem ještě získá na ceně,“ říká.