9°C
„No vidíte, tady jsem měl první publikum a teď tu prodávají americký bouráky,“ povzdechl si Gott a pak poznamenal: „Čas letí jako bláznivý…“
ČTĚTE TAKÉ:
Gottova narozeninová megaparty: Fanynky plakaly i omdlévaly
Karle, stojíme před kavárnou Vltava, která vás katapultovala do výšin. Proč vzdycháte?
„Když si vzpomenu, jak jsem musel vstávat v půl páté ráno, abych tady mohl v noci zpívat, vzdychám. Spal jsem v průměru tři hodiny denně. Tramvají číslo 14 jsem vždycky jezdil z Kobylis přes Palmovku do ČKD Stalingrad, tam jsem si musel už ve tři čtvrtě na šest ve vrátnici "píchnout" a za 15 minut byl už v plné práci.“
A po práci hned na vedlejšák?
„Z fabriky sem do Vltavy a potom noční tramvají domů a zase do fabriky a zase sem. Nešlo to dohromady. Hlas jsem měl večer často indisponovaný a ve fabrice jsem zase polousínal.“
Tak se asi rodí fenomén. Zapochyboval jste vůbec někdy o sobě?
„An allem muss man zweifeln, jak tvrdil Karel Marx. Neboli: O všem je třeba pochybovat. To samozřejmě platí v první řadě o jeho díle, ale je to obrovská pravda. V jisté době jsem s tímto Marxovým mottem moc neuspěl, člověk by se ale skutečně neměl bát měnit svoje názory. Ten, kdo je nemění, vůbec nepřemýšlí. Já si celý život říkám De omnibus dubitandum est.“ (O všem je třeba pochybovat.)
Vy měníte svoje názory?
„Čím dál tím častěji. Vlastně je měním v cukuletu. To, co jsem si myslel před rokem, si už nemyslím. Nemyslím si už ale ani to, co jsem si myslel před měsícem. Vlastně mi teď stačí, když někdo řekne větu a já okamžitě měním názor.“
Jaký názor jste ve svém životě poprvé radikálně změnil?
„Dostal jsem výuční list a byl jsem přesvědčen, že budu dobrý elektrikář…“
To jste ale názor měnil velmi rychle. V cukuletu…
„To je pravda. Tentokrát ale spíš měnili v cukuletu názor lidé v ČKD. Když mě v té fabrice pár dnů pozorovali, nechápali, jak jsem ten výuční list vůbec mohl dostat. A bylo po kariéře silnoproudaře.“
Celý život jste tvrdil, že se nikdy nemůžete oženit. Že by manželka byla velký chudák, neustále by na vás doma čekala a nezbylo by jí nic jiného než plést…
„Ano. Byl jsem pořád rozlítaný na cestách a takového by mě žádná ani nechtěla.“
Co to, že jste se nakonec oženil?
„Změnil jsem životní hodnoty. Řekl jsem si, že jsem toho snad už odzpíval dost. A co by mně také bylo platné, kdybych sám seděl v tom obývacím pokoji a koukal na ty všechny Slavíky, zrcátka TýTý, diamantový desky a dvojplatiny? Uvědomil jsem si, že by bylo dost smutné, kdyby tohle bylo jediné, co mi z toho života zbylo.“
Takže s Ivanou přišly nové hodnoty?
„Nové hodnoty a nové výzvy. Přivézt děti do školy je teď pro mě ta největší výzva. A i když budou mít svůj rozum, tak jim chci alespoň poradit do života. Když tohle zvládnu, budu na sebe pyšný. Leccos bych jim rád řekl a naučil je. A jestli si z toho něco vezmou nebo ne, je už na nich. Já chci jen splnit svoje poslání. Nikoho k ničemu ale nutit nebudu.“
To jste takový liberál?
„Ano. I v manželství.“
Vlastně máte pravdu. Váš obývací pokoj s jídelnou se stal jedním velkým dětským pokojem. Plyšáci, nočníky, koloběžky pampersky. Zmizely cenné trofeje, drahé obrazy. To nestrádáte ani trochu?
„Ne. Odstěhoval jsem se jinam.“
Kam?
„Do sklepa. Tam, kde můj tajemník doktor Zitko měl kancelář. Tam mám svoji sbírku moderních malířů, svoje ceny a oblíbené art deco.“
A místo toho všeho obýváku kraluje akvárko…
„...a máme z něj všichni velkou radost. Nejen děti, i já. Koukám do něho kolikrát hodiny. Nejvíc mě baví pozorovat takovou zvláštní barevnou rybu, říkám jí šamanka. Většinou je zalezlá za kameny. Když se ale objeví, je ohromné ji pozorovat.“
Máte čtyři dcery, troufnete si ještě na syna?
„Nejde o žádné troufání nebo snažení. To prostě přijde jako světlo. Jako přijde déšť a nebo vysvitne sluníčko. Prostě přijde den, kdy se zrovna nedíváte na věci skepticky…“
A... ?
„No a přijde to spontánně. Děti se přece nedělají jako hřebíky na výrobním pásu v továrně. U mne všechny děti přišly na svět z lásky.“
A nečekaně…
„Ano, nečekaně. Bylo mnohých jiných pokusů z lásky. Zrovna to ale nějak nevyšlo.“
Pátého potomka byste tedy uvítal?
„Nemyslím, že bych se tak jakoby do toho…“
Hnal?
„Hnal je ošklivé slovo. Nemyslím, že bych to plánoval. Protože dvě malé děti znamenají opravdu mnoho starostí. S Ivankou nevíme, co to je divadlo, kino, večeře při svíčkách a v tichu. Šanci na klid máme málokdy. Dokud byla jenom Charlottka, tak jsme občas měli možnost někam spolu vyrazit. U dvou dětí to ale skutečně nejde. Každá naše holčička má jiné přání a v jinou chvíli. Nemohu je nutit, aby měly stejný režim.“
S dětmi vám ale pomáhá tchyně…
„Ano, a nejen ona.“
Máte chůvu?
„To se nedá říct, že jsou to chůvy. Chůvy jsou u dětí pořád.“
Chůvy? Ono jich je víc?
„Ano. Máme několik paní nebo slečen, na které si holčičky zvykly a které se u nich střídají.“
Jedna přijde v pondělí, druhá v úterý, třetí ve středu?
„Přesně tak. Podle toho, kdy potřebujeme. Někdy jsem rád ale bez chův a čtu třeba Charlottce pohádky. Vždycky ke mně přijde a řekne: Tatínku, že mně budeš číst?! Tak jí řeknu, ať si vybere knížku, a čtu.“
Co nejraději?
„To, co se mi hezky vypráví. Jako kluk jsem měl rád pohádky, které vyprávěli čeští herci. Bylo to tak napínavé… Tak se snažím i o přednes. Jsem buď Karel Höger, nebo Vlastimil Brodský. Jó, Bróďa a jeho Hajaja! Na to nejde zapomenout.“
Takže Pohádky z mechu a kapradí také?
„Ne! Jediný, koho neumím, je Jiřina Bohdalová. A ani bych to neriskoval zkoušet, přestože ji má Charlottka hodně ráda.“
A už se s "Bohdalkou" seznámila?
„No jistě. Když ji viděla naživo, byla nadšená. "To je ta teta Jiřina," radovala se nahlas. Měla z ní až dojemnou trému. A protože Jiřina nezkazí žádnou legraci, hned na ni spustila tím svým večerníčkovským hlasem. Charlottka byla chvíli úplně beze slova.“
Takže Křemílek nebo Vochomůrka z vás nikdy nebudou…
„Ne. Tady můj talent končí. Navíc vím, že tihleti dva výtečníci změnili Jiřině nadobro hlas. A já bych ještě přece jen rád zpíval…“
Karle, spí s vámi holky v ložnici?
„To je různé, podle situace. Většinou ano, ale když se vrátím ze zájezdu ve dvě v noci a vím, že budu spát o trochu déle, jdu si lehnout jinam.“
Do toho sklepa?
„Ne ne. Tam mám přece tu sbírku. Vedle do pokoje, kousíček od ložnice, a nechávám si pootevřené dveře. Chtěl bych být s nimi, ale přece jen mám jiný rytmus dne a noci nežli ony.“
Pořídil jste si postel z koňských žíní. Spí se na ní opravdu lépe?
„Určitě. Cítil jsem to hned první noc. Nestála mě ale těch tři čtvrtě milionu, jak jste psali. Ta se mně zdála příliš drahá. Pořídil jsem si levnější model. Navíc jsem ještě dostal od firmy jako pozornost lepší cenu.“
Protože jste se nechal s postelí vyfotit?
„A proč ne? Přece se nebudu stydět za postel, která dělá dobře mému zdraví.“
Vraťme se ještě k tomu Marxovi a ke změnám vašich názorů. V dokumentu Olgy Špátové Fenomén Gott jste si s Charlotte dělali na pánvičce volská oka a v kuchyni bylo vidět plato vajec. Přitom nám celá léta tvrdíte, že vejce ani nepozřete, protože jsou nezdravá. Zase změna?
„Ano. Mají cholesterol, ale vlastně jsou dobrá. Čas od času si je dopřeju. Kvůli Charlottce. Když mi řekne: "Dneska bych si dala vajíčka s tátou", nejde odmítnout. A potom – vaříme spolu. Přistrčím jí ke sporáku vždycky nějakou židli, na kterou se postaví. Nejvíc ji baví rozklepnout vajíčka nožem. A já se potom ptám: Tak co tam dáme ještě? Petrželku? Sůl? Podej mi pepř… V tu chvíli maminka volá: Pepř ne pro Charlotte! Vajíčka si s Charlottkou děláme v různých úpravách, ale opravdu tak jednou za měsíc.“
Nemusíte se jich zase až tak bát. Je v nich zinek. Výtečný na potenci…
„Vážně? To jsem nezpozoroval, že bych ten den měl nějaké jiné výkony, zinkové…“
Ve žloutku je i fosfor…
„Fosfor taky? Aha, tak proto to děláme potmě. Ta vajíčka…“
Fenomén Gott. Musíte být na ten "titul" dost hrdý. Co vy, Karle, chápete pod tímto pojmem?
„Fenomén je člověk, který je takový, jaký se jeví, ale není takový, jaký opravdu je.“
