Nick Van Bloss: Mám i 40 tisíc křečí denně!

Poprvé měl Nick ony prapodivné křeče ve svých sedmi letech a postupem času se stále stupňovaly. Lékaři mu nedokázali pomoci. Vlastně ani nevěděli, co mu je. V dětství se Nick dokonce ani neprojevoval jako nadaný hudebník – hrát začal až ve svých 11 letech, což je neobvykle pozdě. Jeho starší bratr byl totiž začínajícím klavíristou, propadl ale závislosti na heroinu a rodiče tehdy chtěli klavír prodat.

Klavír - jediný lék

Nick se ale rozhodl, že začne hrát on. I přes nemoc, která by mu hru měla teoreticky znemožňovat. Jenže se stalo něco neuvěřitelného – Nick přišel na to, že když si sedne ke klavíru, nemoc nemá sílu ho přemoci. Nějakým záhadným způsobem se křeče v okamžicích, kdy hrál, nedostavovaly. Jako by najednou snad ani nebyly.

Když se v 15 letech rozhodoval, na kterou střední školu půjde, Královská akademie hudby byla jasnou volbou. Na klavír tehdy hrál pouhé čtyři roky a i přesto ho přijali, jeho talent byl evidentní. Nová škola mu však dospívání krutě ztrpčila. Kvůli jeho výbušným křečím ho spolužáci soustavně šikanovali. Ve stejné době ale spáchal Nickův bratr – narkoman sebevraždu a on nechtěl rodičům přidělávat starosti. Jaké trauma ve škole prožíval, se dozvěděli až o několik let později.

Ačkoliv by Nickovi měla jeho nemoc hru na klavír znemožňovat, jedině u něj ji má pod kontrolou | Russell Duncan

Ačkoliv od prvního ročníku vyhrával jednu soutěž za druhou, připadal si Nick stále nedoceněný. Když mu bylo 17 let, potkal se s legendární ruskou pianistkou Tatianou Nikolayevou, která byla jeho uměním unesena. Dokonce prý tehdy řekla, že »je i po tak málo letech hry už hotovým pianistou«. A to u klavíristky jejího formátu něco znamená.

Krutá diagnóza

Nick se ani po diagnóze Tourettova syndromu, ke které lékaři dospěli až po neuvěřitelně dlouhých 14 letech (Nickovi bylo 21), nevzdal. Ještě několik let koncertoval, hudba pro něj byla jediné vysvobození od nemoci, která mu na sebe nedala zapomenout ani jedinou minutu jeho života.

Jak sám říká, koncerty jsou pro něj to nejdůležitější, protože není krásnějšího pocitu, než když cítí, jak moc jeho přednes zaujal posluchače, a když se potom v síni strhne ohlušující potlesk.

Současně zkoušel jednoho lékaře za druhým, nikdo mu ale s jeho nemocí neuměl pomoci. Na Tourettův syndrom je i dnešní medicína krátká. Nick tak byl nucen i nadále žít »s cizincem ve svém těle, který se stále snaží protlačit ven a způsobuje mu neuvěřitelné bolesti«.

Nečekaný kolaps

Zlom v Nickově kariéře přišel v roce 1994. Tehdy se účastnil polského Chopinova festivalu, kde byl jednou z největších hvězd. Až do tohoto osudného koncertu Nick koncertoval bez potíží, nemoc se vždycky někam schovala. Snad tak vzdávala hold Nickovu klavírnímu umění.

Tehdy se ale poprvé stalo to, čeho se Nick obával: Dotek jeho prstů na klávesnici nemoc nevytěsnil. „Najednou jsem si uvědomil, že přichází něco, co jsem ještě nezažil. Hlava se mi začala třást, ruce mi vystřelily vzhůru. Celé moje tělo zachvátila křeč. Pamatuji si na šumění v publiku. Pomyslel jsem si: „Dobře, vyhráli jste. Selhal jsem,“ říká dnes Nick o svém asi nejhorším zážitku.

Tehdy se stáhl do ústraní a svůj další koncert odehrál až po dlouhých 15 letech, letos na konci dubna v londýnské Cadogan Hall. „Řekl jsem si, že potřebuji vybočit ze všeho toho negativního, co mě celý život provází. Tourette byl nepřítel, ale smířil jsem se s tím, že bez něj bych nikdy nebyl takový klavírista, jakým dnes jsem,“ vysvětluje svůj návrat.

Lékařské vysvětlení

V roce 2006 vydal Nick knihu s názvem »Splašené tělo«. V ní a v pořadu televize BBC se snažil najít odpověď na to, zda má jeho nemoc souvislost s hudebním talentem. O Tourettově syndromu se totiž spekuluje i u Mozarta. Překvapivou odpověď mu dal britský neurolog Oliver Sacks, který došel k závěru, že neurologické poruchy mají nejen s hudebním talentem mnoho společného.

Paradoxně tak ze Sacksovy studie vyplývá, že kdyby Nick netrpěl touto neléčitelnou nemocí, jejíž průběh nelze nijak korigovat, nikdy by nebyl tak dobrý. Genialita prostě musí být vykoupena nějakým handicapem.

CO JE TOURETTŮV SYNDROM?

Lidé postižení Tourettovým syndromem mohou vypadat zdánlivě klidně, uvnitř ale cítí neustále se bránící svaly, které se chtějí škubat a všechny ty záškuby jsou velmi bolestivé. Tourettův syndrom je navíc často doprovázen tzv. koprolalií. Takto postižení lidé nepředvídatelně vykřikují sprostá slova, aniž by to mohli jakkoliv ovlivnit. Tato nemoc ale má i svoji »pozitivní« stránku. Postižení lidé jsou velmi citliví ke svému okolí a projev geniality zejména v uměleckých oborech není vůbec výjimečný.