* Petře, ztroskotalo vaše manželství s Alicí?
"Ne! Ale je pravda, že jsme prožívali náročné období. Každý vztah poznamená, když žena potratí. Má pocuchaný nervy, není jí z toho dobře, nechce se s tím smířit. Ale už se z toho dostala."

* Co pomohlo?
"Prostě jsme se už smířili, že se to děťátko nepovedlo, a teď zase spolu zažíváme ohromný sepětí duší a je nám spolu dobře."

* Osud k vám byl ale tvrdý, tohle byl už druhý potrat...
"Poprvé to bylo loni v Turecku. První dotaz v nemocnici byl: Govorite po russki? No a gynekolog nemohl kvůli zásadám islámu ženu sám vyšetřit. Tak to za něho dělala lékařka a on jenom koukal na obrazovku, jak to s tím plodem vypadá. A nakonec tam ten 'plod' někde objevil a dokonce nám z toho udělali fotku. Vypadalo to jako zrníčko hrachu. Uklidňovali nás s manželkou, že je všechno v pořádku. Když jsme se pak vrátili do Prahy, v nemocnici nám řekli, že to žádný plod není, že už to bylo pryč..."

* Petře, máte rád přímost, takže: Byla vám Alice nevěrná?
"To je nesmysl. Alice to kategoricky popřela a já jí věřím. Jsme spolu skoro pořád, a myslím si, že bych to asi věděl, kdyby to nebyla pravda."

* Jedna věc je věřit...
"...nejde o to 'jen' věřit. Přece nebude zahýbat v šestinedělí. To žádná ženská neudělá, vždyť je to tak nebezpečný, nemá na to vůbec chuť."

* Nicméně je o 40 let mladší než vy. Není ten věkový rozdíl příliš velký?
"Samozřejmě že je příliš velký. Už dvakrát jsem Alici vypudil ze svého života, protože jsem si to uvědomoval velmi dobře. Dvakrát jsem se s ní rozešel, jednou docela dost blbě, nepříjemně."

* Jak nepříjemně?
"Prostě jsem ji vyhnal z baráku, řekl jsem jí: Hele, tohle nemá cenu. To je nerovnej souboj, to je prostě nesmysl, já ti tady blokuju život a ty potřebuješ žít úplně jinej život než se mnou. No... ale nevydrželi jsme to a vrátili se k sobě."

* A podruhé?
"Už jsem zase říkal: Ne, prostě to musím zlomit. Tak jsme se dohodli, že Alice pojede do Ameriky. Měla tam zůstat rok, ale za sedm měsíců už byla zase zpátky. Nevydrželi jsme to. Láska si nedá poručit."

* Oba jste se snažili rozejít?
"Jo, opravdu jsme se oba snažili toho zbavit, ale je to choroba. Nemůžu si prostě poručit! A Alice taky ne. Kdyby měla ona tu sílu, a řekla: 'Jdu pryč, od tebe, jseš starej dědek', tak by prostě odešla! Ona to ale neudělá. Je to taková rýma, která se furt vrací."

* To jste měl asi těžkou rýmu, když byla těch sedm měsíců v Americe...
"Vždyť já jsem m najednou vůbec nedokázal ea žít! A třeba osm hodin jsme spolu oáao telefonovali, utrácel jsem strašný prachy za telefony. To bylo úplně šílený."

* Takže se o děťátko pokusíte znovu?
"Ano, třeba i umělou ěje - cestou, vždyť je e to v podstatě jedno. o. . Bavili jsme se o tom m s Alicí a dáme si teď eď chvíli pauzičku, protože je to ještě pořád hodně čerstvý."

* Přál byste si raději holku, nebo kluka?
"Já bych chtěl samozřejmě syna, když jsem o něj přišel. Dcery mám dvě, ale syn mně chybí..."

* Přitom si ale uvědomujete, že to nemusí dopadnout dobře?
"Samozřejmě. Jsem rozumnej člověk, vím, že je to špatně, jak pro ni, tak pro mě. Když to dopadne nejlíp, dětátko bude maturovat, až mně bude pětaosmdesát... pokud se toho dožiju."

* A budete ještě poskakovat s Olympikem na pódiu a zpívat: Jasná zpráva?
(směje se) "No právě... ještě k tomu člověk musí přemejšlet i takhle. Jak si ze mě bude dělat srandu... ten synáček, nebo ta dcerka."

* Nejste muzikou už po tolika N letech unavený? Neřeknete li si někdy: Mám já ře tohle ještě zapotřebí?
"Někdy mi nějaký neomalenec dá najevo, že o už jsem starej a abych u někam zalez... To člověku n vždycky trochu otráví k život a vždycky si to v přebírám, jestli přece p jen nemá pravdu a neměl j už bych se na to m vykašlat..." v

* A k čemu jste dospěl?
"Zatím se mi nechce! Baví mě to a nijak mi to zdravotně nepřekáží... a zatím jsem nenašel žádné náhradní řešení, které by mě tak naplnilo."

* Olympiku je letos neuvěřitelných 45 let. Jak se mu daří?
"Skvěle! Letos jsme udělali zhruba šedesát koncertů. Měli jsme úspěch jak na jevišti, tak co se týče financí. Letošní rok byl snad vůbec nejlepší, co si pamatuju!"

* To není dneska moc běžné...
"Pro lidi jsme asi taková jistota, uslyší to, co chtějí slyšet. Za dvě hodiny jim dáme všechno, co v nás je."

* Netkví úspěch v tom, že na vás chodí všechny generace?
"Jsme určitě nadgenerační kapela, ale třeba mí vrstevníci už jsou na to starý." (směje se)

* Zatímco koncerty Olympiku vás živí dobře, vydáváním CD asi moc nebohatnete.
"To rozhodně ne. Desky už se dneska v podstatě neprodávají. Ale přesto je vydáváme. Loni Olympic, letos jsem vydal sólovou desku a na Vánoce chystáme desku koled v rockovém kabátě, to tady myslím, ještě nebylo. Každopádně nás nikdo nemůže osočovat, že to je na kšeft. Je to pro radost."

* V půlce listopadu vystoupíte v pražské Lucerně. Zahrajete vedle starých pecek Olympiku i něco z vaší sólové desky?
"Zatím plánujeme písničku, 'Ještě držím pohromadě'."

* Jak vznikl tenhle název?
"Odráží můj současný zdravotní stav. Jako, že mám v pořádku cholesterol a tak."

* A co název alba Jednou jo, jednou ne?
"V podstatě je to o tom, že jednou se to povede, jednou nepovede. Nehledejte tam žádnou hlubokou filosofii. Je to o fotbale a o holce."

* Vidím, že jste v pohodě, jednou jo, jednou ne, držíte pohromadě, co víc si přát!

"Moje řeč, nevím, jak bych se měl v tomhle věku cítit. V podstatě mě nic nebolí, nic nepřekáží, zatím skoro všechno můžu. Pokud by mně to takhle vydrželo až do smrti, tak bych byl velmi spokojenej."

---

Už jsme jenom dva...
Petr Janda nazpíval se svou dcerou Martou písničku Doteky slávy. Je inspirována tragickými událostmi v Petrově životě. Zemřela mu první manželka Jana i jediný syn Petr. "Text mi napsal Aleš Brichta, něco ve smyslu, že jsem svoji dcerušku houpal na kolenou a ona vlastně ze mě nic neměla, protože jsem furt byl někde pryč. A já jsem do toho ještě víc nacpal tu rodinu. Že je to takový osud, že ze čtyř členů naší rodiny najednou zbydou dva. A ještě jsou od sebe skoro tisíc kilometrů..."