[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Sešly jsme se jednoho pátečního odpoledne v pražské Winternitzově vile, poslední perle funkcionalistického architekta Adolfa Loose. Z jejích stěn dýchá neuvěřitelná atmosféra. Nejenom díky fenomenální stavbě samotné, ale i díky jejím dědicům, rodině Cysařových, kteří jí dokázali opět vdechnout život a navrátit ztracený lesk. A teď si představte, jak do ní vstupují hned dvě hvězdy. Jedna z našich nejzářivějších filmových, Aňa Geislerová (42), a její neméně krásná dcera Stella (11), s hvězdou vepsanou zatím jen ve svém jméně. Zatím…
Aňo, vy se netajíte tím, že se ráda procházíte po červeném koberci, vždy stylová a vyladěná do posledního detailu. Je v tomhle Stella po vás, když jste si ve svém nabitém programu hlavně kvůli ní našla čas na focení do Maminky? AŇA: Stella to spíš bere jako zážitek a já jí ho můžu umožnit. Léta děti člověk drží stranou a snaží se je chránit. A je legrační paradox, že si pak samy řeknou o trochu toho pozlátka.
STELLA: Nemyslím si. Takže seskok padákem pro vašeho Bruna byl dárek od vás? AŇA: Ano. Původně byl jen pro Bruna, ale nakonec jsme skočili všichni, kromě Maxíka. Byl to neskutečně silnej a zvláštní zážitek. Stellinko, chtěla bys taky k narozeninám adrenalinový zážitek?
Hubnutí po porodu Neuvěříte, že na fotce je stejná žena. Matka dvou dětí zhubla přes 50 kilo! STELLA: Jo! Chtěla bych zas skočit padákem a k tomu manikúru. Aňo, vy sama jste ve čtrnácti odjela dobýt milánská modelingová mola. To se o vás rodiče ani trošku nebáli? AŇA: Bylo to trošku později, myslím, že mi bylo víc. Tenkrát mě tam máma doprovodila, aby to tam tak nějak obhlídla, ale jen já vím, co se tam dělo potom…
Se třetím dítětem mi všechno přišlo mnohem jednodušší. Bruno byl skleníkový experiment...
Tak já si Stellinku trošku vyzkouším. Stelli, krupicovou kaši míchat, nebo nemíchat? STELLA: Nemíchat. Tak v tom se s mamkou shodnete. A vadí ti, když v soutěžích nevyhráváš? STELLA: Trošku jo. Tak to budeš trochu po mamince, viď? A které z dětí je nejvíc po vás, Aňo? AŇA: V té touze vyhrávat asi Maxík. Slovo první je jeho druhé jméno. Ale třeba Bruno soutěže nesnáší, když byl malej, odmítal se jakýchkoli soutěží účastnit. Když jste nakousla ta druhá jména… Stella je mi docela jasná, Stella Ginger jako vtípek směrem k herečce Stelle Zázvorkové. Podle čeho jste ho ale vybrali Brunovi? AŇA: Fidelio je jednak krásné slovo i samo o sobě a znamená to věrný. Líbilo se nám.
AŇA: Spoustu různých. Moje nejoblíbenější je, když jsme přistávali v letadle. On se díval na nějakou pohádku, a když jsme dosedli na zem, tak se podíval z okýnka a říkal: „To jsem magor, já myslel, že jsme v autobuse!“ To bylo hodně dobrý. On má takový hezký hlášky. Tuhle po mně chtěl, abych mu vysvětlila, co je to instinkt. To už jsou docela sofistikované otázky... AŇA: To jo, už si někdy docela máknu, abych odpověděla srozumitelně. Jsem ale ráda, že všechny děti mají smysl pro humor a v rámci naší rodiny máme ten humor hodně podobnej. Možná někdy takovej trošku drsnější, ale v naší rodině to, myslím, nikoho nezraňuje, což je výhoda. Takže Stellinka viděla i některé vaše drsnější filmy? Třeba Polednici? AŇA: Stella Polednici viděla a líbila se jí. Ale trošku se bála. Stelli, ve kterém filmu se ti mamka líbila nejvíc? STELLA: Asi v seriálu Až po uši. Dobrá volba… Jaká byla podle vás, Aňo, nejdrsnější role vašeho života? AŇA: Pokud jde o reálný život, tak každoroční vaření vánoční večeře. Pokud jde o film, tak asi Štěstí. A považujete některou ze svých filmových rolí za vaši životní? AŇA: Všechny. Každá vedla k té další a mají pro mě význam. A odpočinete si víc na place, nebo doma s dětmi? AŇA: V práci. Nebo doma, když tam nikdo není.
STELLA: No mami!
AŇA: Teď ale začínají být skvělý společný rodinný akce. Třeba lyžování. To je tak super! Už všichni lyžujeme, i Maxík, já mám hrozně ráda takový aktivní výjezdy. To mě hrozně baví. Vy jako herečka pracujete s emocemi, musíte je umět přivolat, když potřebujete. Využila jste svého umu někdy doma? AŇA: Řekla bych, že doma je musím spíš krotit. Někdy to bývá opravdu náročný. Přistihla jste se někdy, že dětem říkáte takové ty otřepané věty jako: „Na to jsi měla myslet dřív, děvenko?“ AŇA: Já používám tátovo oblíbený „opovaž se“.
Jsem ráda, že všechny naše děti mají podobnej smysl pro humor, i kdy je v naší rodině možná někdy trochu drsnější...
Jste přísná máma? AŇA: Jo i ne. A režimová? AŇA: Nejsme režimoví. Takhle... umíme správně, hezky v rytmu věci dodržovat a nejsme žádní velcí průšviháři, ale zároveň se taky umíme na všechno vybodnout. A to úplně, protože máme rádi lenošení. Bruna a Stellu jste měla tři roky po sobě. Byl to s Maxem a blížící se čtyřicítkou nějaký rozdíl? Zdálo se vám to náročnější? AŇA: Zvláštní je, že to bylo naopak. Když je člověk mladší a jakoby nabuzenej na to rodičovství a má spoustu otázek, tak si myslím, že dělá i dost zbytečných věcí a moc to prožívá. Naopak s tím odstupem, ne že by to tak neprožíval, ale spíš se z toho nijak nehroutí – třeba ze vstávání. Najednou mi to všechno přišlo takový úplně jednoduchý, člověk vidí relativitu času, prostě jednoho dne ty děti začnou zase spát. Přišlo mi to mnohem – já to slovo nesnáším – pohodovější. Nerada ho vyslovuju, ale na tohle se opravdu hodí. A všechno člověk nechává víc na tom dítěti, nehlídá, jestli už dělá tohle nebo tamto, je mu to jedno. Bruno byl takovej trošku skleníkovej experiment, strašně jsme to s ním prožívali, ale Stella a Maxík už měli pokoj.
Rozhovor vyšel v časopisu Maminka. Na webu byl redakčně zkrácen.