Příběh Blanky: Jsem tolerantní, ale to, že je dcera lesba, nedokážu rozdýchat

Nevím vůbec, odkud tohle vyprávění začít. Majka je nejstarší ze tří dětí, má ještě patnáctiletého a třináctiletého bratra. Kluci byli od malička jak z divokých vajec, dali nám hrozně zabrat. Majce byly čtyři, když se narodil první z nich, a najednou musela být za tu hodnou a rozumnou. Vědomě jsem to po ní nechtěla, ale ona se tak chovala sama od sebe a já byla ráda, že mám tak šikovnou a přitom skromnou holčičku. 

Vlastně s ní nikdy nebyly problémy. I do puberty přišla vcelku nenápadně a ani samo obávané dospívání nebylo v jejím podání nic hrozného. Samozřejmě něco bylo – uzavřela se do sebe, s manželem jsme pro ni byli trapní, nejvíc času trávila ve svém pokojíčku, kam si ráda brala i jídlo. Normální puberta. 

Někdy začátkem maturitního ročníku z ní zase začala být ta milá, skromná a šikovná holka a já byla ráda, že to nejhorší ve výchově je za námi. Alespoň s Majkou, protože do puberty se mezitím dostali její mladší bratři, a to je pekelná jízda. 

V dubnu se dcera učila na maturitu, někdy doma, někdy u kamarádky. Někdy v té době jsem potkala známou, která se mě právě na Majku ptala a přitom se potutelně usmívala, že jestli se nebojím, že mi holka pro samou lásku neodmaturuje. 

Kluk? Ne, holka!

Začala jsem říkat, že Majka žádného kluka nemá, vlastně nikdy žádnou pořádnou známost neměla – proč vlastně, napadlo mě – ale ta známá řekla něco, co mě šokovalo. Totiž to, že Majka s Terezou, u které se učí, jsou milenky. Cože? Cože? Cože? chtělo se mi křičet, ale zároveň jsem si říkala, že tahle Lucie je stará drbna a že to ani nebude pravda. 

Ale byla. Najednou to do sebe všechno začalo zapadat. Vlastně od malička byla Majka jiná než ostatní holčičky. Nebyla přehnaně klučičí, to vůbec, ale nikdy taky netáhla s všelijakými těmi holčičími partami, minulo ji pubertální pištění a kromě výprav se skautem byla často ráda doma. 

Když přišla domů, prostě jsem se zeptala. A Majka kývla. Já jen koukala, jak to ta moje malá holka, ale vlastně už dospělá žena má v hlavě srovnané. Řekla mi, že to o sobě tušila dlouho, ale že si nebyla jistá, nicméně teď už ano. Že nejde o nějaké pubertální poblouznění a touhu zkoušet něco, co se nesmí. Že to nedělá, aby nás naštvala, ale že se to určitě nedá změnit. 

Můžu za to já? 

Začala jsem si vyčítat, že jsem ji k podobnému chování dohnala, ačkoli jsem rozumově věděla, že je to blbost. Vyčítala jsem si, že jsem se jí málo věnovala, nerozvíjela dost její holčičí podstatu. Dokonce jsem se jí začala omlouvat, což utnula – ona byla v tomhle dialogu ta rozumnější. 

Od té doby se trápím pocitem, že ji ztrácím. Že žije ve světě, kam za ní nemůžu. Doufám, že se z téhle noční můry probudím – vždycky jsem prohlašovala, že mi homosexualita nevadí, ale teď si musím přiznat, že se takových lidí trochu štítím. 

Bavíme se o tom samozřejmě i s manželem, který říká, že má Majku pořád stejně rád a že dcera rozhodně nevypadá nešťastně. Já mám pocit, že jako lesba v životě nemůže být šťastná, že ji společnost nepřijme – dcera sama říká, že už se nepíše rok 1980. 

Manžel mě taky uklidňuje tím, že dcera by na nás byla méně a méně závislá, i kdyby byla na kluky, protože je jí devatenáct, odmaturovala, pracuje a chystá se na vysokou, což je velký životní předěl. Snad má pravdu.