9°C
Na svět se poprvé podívala 10. ledna 1911 za Rakousko-uherska. Během II. světové války se provdala za Zdeňka Fejfara (†87), významného kardiologa a jednoho ze zakladatelů pražského IKEM. Než ji na fotografiích zachytil Jan Langer (39) v projektu Století, procestovala celý svět, poznala řadu osobností a provázela svého muže na cestě k úspěchu.
Téměř 10 let po jeho smrti i ji dostihly zdravotní komplikace. Ze dne na den spálila rodinné fotografie a vzpomínky svěřené deníkům či dopisům, jen s kartáčkem na zuby a županem zamířila do bubenečské LDN. Dnes je spokojenou obyvatelkou pražského domova seniorů.
Stále čte knihy v angličtině, francouzštině i švédštině a dělí se o své vzpomínky. Perličky ze svého života prozradila i reportérům Blesku. Tady je jedna z nich... Vilu na Hanspaulce, patřící rodině jejího muže po generace, věnovala Marie Hana Fejfarová s veškerým vybavením známým. Ti jí za to přislíbili péči. S jablečným závinem ji však navštívili jen jedinkrát, pak se už nikdy neukázali. Ve vile prý stále bydlí.
„Ano, dokonce jsem jednoho měla. Byla jsem kdysi v Indii a tam často slony zneužívali v různých představeních. Předváděli tam, že sloni mají tak citlivé svalstvo, že seberou chobotem ze země i jehlu. Pak dostali mrkev, kterou milovali. Hrozně mi vadilo, že někdo to veliké zvíře tak ponižuje. Tak jsem k jednomu šla a donesla mu ještě mrkev navíc. Díky tomu jsme se sblížili, chodil všude pořád se mnou. Indové mi pak říkali ‚paní se slonem‘. Ten slon pro mě dokonce kradl v pekárně rohlíky. Druhý den se tam pyšnili cedulí ‚u nás nakupuje i slon‘. O tom pekařství věděli všichni.“
Když jste se rozhodla, že půjdete do léčebny, všechny své vzpomínky jste zničila a vilu jste darovala cizím lidem. Litovala jste toho někdy?
„Nikdy. Já si myslím, že to je přirozený běh života. Ten běh střídají období zdánlivého klidu. Všechno navazuje na to předchozí. Člověk má být spokojený s tím, co mu život umožnil. Nemá smysl chtít něco navíc, jen přijímat to, co dostáváte. Majetek pro mě nikdy nebyl důležitý. I když jsme byli někde na misii, chtěla jsem žít v pěkném prostředí, ale to může být i stará chalupa. Hezké prostředí si může člověk vytvořit i sám v sobě. Já jsem si jen řekla, že nechci mrhat časem kvůli zbytečnostem. Přistupovat ke všemu prakticky. I když společnost s člověkem cloumá, nepodléhat rozporům a najít pro sebe skutečně to pravé.“
Co vás zaujalo na vašich cestách po světě?
„Zase ta Indie, je neskutečně různorodá a pestrá. Mají tam třeba takové vysoké věže a místní učitelka mi vysvětlovala, že na jejich střechy pokládají mrtvé. Pak tam přilétají supi a do posledního kousku mrtvé zbaví masa a pak teprve si kosti vezmou příbuzní a naloží s nimi podle svého. To mě zaujalo, ale těch vzpomínek by bylo víc. Život je pestrý - myslíme si, že známe bůhvíco a přitom... Lidé, kteří žijí bez vzdělání v souladu s historií často vědí víc. Líbily se mi tam i plantáže čajovníku. Ženy v bílých zástěrách tam neuvěřitelně zručně sbíraly jemné lístky na čaj pro královnu... Pak třeba Tibet, tam bych ráda zůstala déle. Jakmile tam přijdete, cítíte úplně tajemnou atmosféru. A jídlo mi nejvíce chutnalo od Japonců.“
V životě jste se dvakrát schovávala pod hromadou uhlí - před nacisty a pak za okupace Rusy. Bála jste se někdy o život?
„Nebála. Život a smrt jdou s námi společně, jedno vedle druhého. Vždycky jsem si uvědomovala tu bezcennost lpění na životě za každou cenu. Smrti se nebojím ani dnes, viděla jsem ji mnohokrát. Jen si přeji odejít v klidu ve spánku.“
„Vždycky jsme se dokázali domluvit. I když jsme nebyli vždy za jedno. On šel za svým a já mu nikdy nic nevyčítala. Rozuměli jsme si ve spoustě věcí. To musí člověk prožít, aby porozuměl. Vše záleží na okolnostech. Na vztahu se vždy projeví, jestli je dobrý nebo ne.“
Všichni, kdo vás znají, o vás mluví jako o skromném člověku, jak jste si tuhle vlastnost osvojila?
„Jsme přece lidi. Jediný druh, který umí být skromný. Víte, já nemám ráda opice. Jsou protivné, kradou, předstírají... A vidíte - polovina lidí se dnes chová jako opice.“
Potkala jste spoustu zajímavých lidí, kdo vám nejvíce utkvěl v paměti?
„To nebyl nikdo slavný. Jednou jsme byli s manželem v nějaké vesnici na malém ostrově u Indie. Můj muž coby kardiolog tam pomohl domorodci, který pak přišel s tím, že nám za to něco ukáže. Přinesl takovou zvláštní větev ze dřeva a povídá: ‚To je vidlička na lidské maso.‘ A když jsme se ho ptali, jak tedy lidské maso chutná, řekl nám: ‚No, angláni nestojí za moc, ale francouzi - ti jsou chutní!‘ Na to nikdy nezapomenu.“
Senior (81) musel zpátky do práce: Přepsal byt na dceru a stát po něm chce zpět příspěvky na bydlení
„Když jsem s ním běhávala, společně jsme třeba běželi pět kilometrů, pak mi zamával a pokračoval dalších třicet. jindy jsme vedle sebe běželi patnáct kilometrů a celou dobu drbali. O svých záležitostech se hodně radil s mým mužem a dost na něj dal.“
Za váš život přišla i spousta technických vynálezů a novinek. Která vás oslovila?
„Letectví. Člověk prostě mohl najednou vzlétnout. Létala jsem vždycky moc ráda.“
Díky čemu myslíte, že jste se dožila takového věku?
„Asi díky pohybu, nikdy jsem neměla sedavý způsob života. Nedala jsem šanci svalům ochabnout. Teď, když mi je tolik, musím si síly lépe rozvrhnout, ale pořád to jde.“
„Vadí mi, že za vším je kšeft, s tím nehnete. Mezi našimi politiky je určitě někdo, kdo to myslí s naší zemí dobře, ale nejspíš se bojí projevit. Politika je totiž boj.“
Co byste vzkázala lidem, aby svůj život nepromarnili?
„Všichni by měli pochopit, že stejné nároky jako mají oni, mohou mít i druzí. Důležitá je snášenlivost a vzájemná úcta. Ale zároveň by se neměli lidé bát říkat a přijímat i nepříjemné věci.“
