Jak mi ovšem řekl Milan Kůtek, instruktor a trenér běhu s holemi, který mi dost pomohl natrénovat „na sucho“ a procvičit si jak nohy, tak paže: „Měli jste zase o něco těžší terén.“ Kopec, který jsme vybíhali čtyřikrát, je totiž jeden z mála na celém okruhu padesátky. Také tempo, které kvůli zkrácené délce běžci zvolili, bylo vyšší.

Nechala jsem si před závodem namazat běžky. Měla jsem běžky s šupinkami na skluznici, které jsou určeny především rekreačním běžkařům. Jsou mnohem snazší na údržbu a mazání, ale jejich nejhorší vlastností, kterou jsem celý závod proklínala, bylo to, že vůbec nejedou z kopce! V okamžiku, kdy si všichni kolem mě svištěli jako o závod z kopce dolů, já jsem píchala jako o život. Neodpočinula jsem si tedy ani cestou nahoru ani z kopečka. Úplně jsem viděla, jak ztrácím drahocenné minuty. Ona vás ta soutěživost totiž dostane, ať chcete nebo ne. Nechtěla jsem dojet poslední.

To se mi naštěstí nepodařilo, dojela jsem s časem hodinu a čtyřicet pět minut. Na to, že to byl můj první závod v životě a týden před ním jsem ležela s horečkami v posteli, je to slušný čásek na kilásek, jak by se pochválil Rimmer z Červeného trpaslíka.

Rozhodně bych chtěla všem doporučit, si něco podobného zkusit. Upsat se k projektu, který se zdá být nezdolatelný, ale pěkně vás popostrkuje a kope do zadku, abyste se sebou něco dělali. Je to skvělý pocit něco takového zvládnout a symbolická medaile, zahřeje na hrudi. Musím tak poděkovat kolegyni Blance, která mi to „hodila na krk“ a všem co mi fandili, především mému super teamu přímo na místě. A vzhůru novým výzvám! Další projekt: Red bull horská smyčka.